Boňa (Křtiny)

boňa, f.sg./pl. (ind.): křtiny.

Křtiny patří v romském společenství k nejdůležitějším obřadům. Symbolizují přijetí dítěte z "aver/oka svetos" ("tamtoho/jiného světa") do světa lidí. Dokud není dítě pokřtěné, mají nad ním moc škodlivé mimolidské síly perzonifikované například bosorkou, "ohnivým mužem" (jagalo manuš) atd. Ty mohou dítě vyměnit a podstrčit na místo něho svého zlého, ošklivého, ukřičeného zmetka.

Do křtin by se matka neměla od dítěte hnout anebo by je neměla nikdy nechávat samotné a nestřežené. Na ochranu proti zlým silám se dává dítěti pod hlavičku nějaký želený předmět - nůž, nůžky. Tento zvyk se praktikuje i v Indii: železo chrání novorozence proti zlým duchům (bhút). Častým ochranným předmět je také hřebínek.

Některé obřady mohou vykonávat zvolení Romové (např. bijav). Zásadní význam křtin pro člověka vyžaduje však "profesionála" - a tím je rašaj (kněz, duchovní, farář). Protože Romové v Indii patřili ke kastám hudebníků, kovářů, obchodníků, atd., užívali k důležitým společenským obřadům příslušníků těch džátí, které příslušné služby měly ve svém kastovním úvazku - "dharmě". Mohli to být i bráhmani - obřadníci z nejvyššího stavu ("varny"). Po odchodu z Indie Romové o své indické obřadníky přišli, a v zemích, v nichž se ocitali, jim nezbylo než užít služeb tamních duchovních.

Důležitou roli při křtinách hraje kirvo/kirvi (kmotr/kmotra). Funkce kmotrovství zavazuje člověka na prvním místě k tomu, aby po celý život ochraňoval a podporoval svého kmotřence/svou kmotřenku. Zároveň ustavuje kmotrovství vztah závazané solidarity mezi kmotrem a celou kmotřencovou fameľija. Kmotři by tento vztah měli chránit tím, že nikdy nepřijdou do vzájemného konfliktu - a k tomu přispívají zvláštní regule "mezikmotrovského" chování: ve společenství servika Romů si například kmotři musí vykat - a to i tehdy, pokud si před křtinami tykali.

Servika Romové si často za kmotry brali "svou" selku nebo "svého" sedláka. Tím se utvrzoval paternalistický vztah gádžů vůči "jejich cikánům". Opačný případ - kmotrovství Roma gádžovskému dítěti - jsme nezaznamenali.

Kmotr, eventuálně kmotra jde s kmotřencem (krestňatkos) do kostela a "drží je" při křestním obřadu. (Slovesnou vazbou "ľikerlas les/la" - "držel(a) ho/ji" - se vyjadřuje, že dotyčný je dítěti kmotrem). V rodině děťátka se zatím dohotovují přípravy na slavnostní hostinu. Hosté přinášejí dary anebo dávají novorozeňátku peníze do peřinky. Hodnota daru a výše peněžní částky je prestižní záležitost, a tak se každý snaží darovat co nejvíce. Příspěvky pozvaných kompenzují náklady na slavnostní hostinu. Stává se, že méně majetní rodiče anebo chudší hosté pozvaní na křtiny se raději zadluží, než aby "se o nich povídalo", aby měli ostudu (ladž) proto, že neuměli oslavit boňa podle povinné tradice.

Když host předá svůj dar rodičům, skloní se nad děťátkem a pronese požehnání pro jeho další život. Formule začínají prosbou, aby Bůh dal ("mi del o Del") - a přeje se to, co se považovalo (považuje) za nejdůležitější pro život: zdraví, štěstí, peníze, hodně dětí, dlouhý život, "te anel la dake lačha bora" ("přivést matce hodnou snachu"), a podobně.

Jako při jiných důležitých oslavách, k nimž patří na prvním místě obřady spojené s tzv. rites de passage - mezníky v přechodných obdobích lidského života: křtiny, svatba, pohřeb - se i při křtinách provádějí různé symbolické úkony. Nejobecněji rozšířený je zvyk dát dítěti do ručičky, do peřinky nebo vedle peřinky předmět symbolizující jeho budoucí životní poslání. Pro chlapce byla nejdůležitějším posláním profese, pro děvčátko stát se dobrou hospodyní, matkou, manželkou. V hudebnických rodinách se chlapci dával do ručičky smyčec, v kovářských rodinách se vedle peřinky pokládal některý kovářský nástroj, kladivo, kleště. Děvčátku se kladla do peřinky vařečka. Nepříliš rozšířený, ale zajímavý zvyk je zdvih dítěte ze země na stůl. Udržuje se v některých lokalitách v okolí Svidníka. Otec položí dítě na zem a při tom, když je zdvíhá a pokládá na stůl, pronáší formuli: "Kaj tuke opre te džal" (dosl. "ať ti stoupá"). Člověk nemá zapomenout, odkud vzešel, má zůstat skromný a pokorný a tak se s Božím požehnáním může dostat "nahoru", k něčemu vyššímu a lepšímu.

Křtiny, boňa a pohřeb jsou dva nejdůležitější rituály, protože provázejí přechod člověka z jednoho světa do druhého.

Image Verze pro tiskárnu
Burgenland (Rakousko), 1918-1939
Prislop (Rumunsko), 2000
Polsko