Osada ("Cikánská osada")

osada – "cikánská osada" sídlištní pospolitost Romů.

Ve slovenské (maďarské) romštině existuje pro "cikánskou osadu" mnoho přejatých i původních, synonymních i dialektních výrazů, které lze někdy těžko přeložit do jiného jazyka. Atributivní přídavné jméno je romano/romaňi/romane (romský/romská/romské), amaro/amari/ amare (náš/naše/naše): romaňi vatra, romaňi koloňija, romano pero (ungr. [Ungrika-Roma]). Výraz romane/amare chara (dosl. romské/naše díry) připomíná dobu, kdy si v některých oblastech stavěli Romové zemnice - příbyky vyhloubené do země). K dalším označním pro osadu patří romane/amare thana (romská/naše místa), romane/amare khera (romské/naše domy), romane/amare heli/helički (romská/naše místa/místečka).

Mnoho osad vznikalo na pozemcích vyhrazených pro Cikány šlechticem, který si na své panství pozval určitý rod, aby pro něj vykonával služby vyplývající z jeho tradiční "cikánské profese". [Vajda] Byly to služby zejména hudebnické nebo kovářské. Tak vznikly například "hudebnické osady" (lavutariko pero, sg.) v Ihráči (viz L. Goral) nebo v Klenovci (viz J. Cibula).

Obyvatelé městyse Velký Šariš, ve kterém už sice byla početná cikánská osada, ovšem osada "hudebnická", potřebovali ve dvacátých letech pro výstavbu dalších domů stavební materiál, a tak si pozvali rod (→džati) Cikánů Bílých, kteří byli v kraji známí jako valkara (výrobci nepálených cihel). Valkara dostali od obce pozemek na jiném konci městečka, než sídlili Cikáni hudebníci. Mezi oběma romskými profesními skupinami se ustavily vztahy "kastovní distance" (džati). Ačkoliv spolu obyvatelé obou osad vycházeli v dobrém a vyměňovali si navzájem své profesní výrobky a služby - například hudebníci si u valkárů objednávali nepálené cihly na stavbu domků - nepřicházelo v úvahu, aby se mezi sebou ženili a vdávali, a hudebníci, kteří se považovali za žuže Roma (rituálně čisté Romy, "lepší", "vyšší") by nikdy nebyli pojedli pokrm v domácnosti "valkárů"t (I. Lacková 1999).

Z historických záznamů je známo, že už v 15. století si šlechta na Spiši usazovala "cikány" v okolí spišského hradu, a ti pro ni vykonávali různé služby: od rolníků přejali funkci beharů (nadháněčů zvěře při lovu), zásobovali hradní pány otopem, uplatňovali se i se svým tradičním kovářským řemeslem. (E. Horváthová 1964, s. 97).

Původně byla tedy osadní komunita zároveň komunitou příbuzenskou. A protože každá příbuzenská komunita měla svou tradiční profesi - podobně jako indická džáti - převažovaly v jednotlivých osadách profese, podle nichž byly osady označeny a známy po celém kraji: lavutariko vatra/pero (ungr.) - osada hudebníků, handľarsko vatra - osada obchodníků (s prasaty, s drůbeží), buťakeri vatra - osada nádeníků nebo dělníků, atd. [Buti]

Označení charakterizující osadu se mohly odvozovat i od jejího sociálního postavení. Tak se o některých osadách mluvilo jako o čore vatri - osady chudáků, nebo naopak barvale vatri -bohaté osady. V degešiko vatra sídlili Romové, kteří se živili rituálně nečistými druhy masa. Ještě i v padesátých letech existovalo několik osad (Švábovce, Kyšovce, Szomotor, atd.), podle nichž vzniklo jedno z označení pro osadu - romane chara (cikánské díry): příbytek tvořila jáma vyhloubená asi metr pod zem zakrytá střechou ve tvaru stanu. Střecha s otvorem pro kouř byla postavena z kůlů přikrytých drny.

Ve srovnání se slovenskou vesnicí na tom byly "cikánské osady" většinou hůře co se týče komunálních služeb, výstavby, sídlištních prostor. Na druhé straně existovaly i romské komunity se zděnými patrovými domy, motorkami nebo auty v garážích, což na předválečné slovenské vesnici bylo něco nevídaného. V těchto vjímečných osadách bydleli zejména obchodníci s prasaty v lokalitách okolo Prešova. Ale i Romové z Podunajských Biskupic u Bratislavy, kteří si už ve třicátých letech založili družstvo uměleckých kovářů, bydleli v domech, které jim gádžové mohli jen závidět.

Osady se rozrůstaly přirozeným rozrodem původní famiľija - rozšířené rodiny. Protože populační přírůstek znamenal v každé další generaci i přírůstek provozovatelů jedné profese, docházelo buď k územnímu generačnímu rozptylu Romů, pokud to bylo možné, anebo k jisté sociální diferenciaci uvnitř osady. Příklad územního generačního rozptylu poskytuje počáteční historie cikánské osady v Rakúsích u Kežmarku: na začátku dvacátého století se dva ze čtyř bratrů kovářů odstěhovali ze Žďáru do Rakús. Ve Žďáru by se čtyři kováři nebyli uživili - a protože Rakúsy svého cikánského kováře neměli, poskytli rodinám obou bratří možnost usadit se za vesnicí.

Populační nárůst v romském společenství a ekonomicko-politické změny v celkové společnosti začaly územní generační rozptyl Romů brzdit. A tak namísto aby se přebyteční kováři nebo hudebníci stěhovali do jiných obcí, kde by pro své tradiční výrobky a služby našli uplatnění, museli z nezbytí zůstat v původní osadě a hledat si jiné způsoby obživy. Málokde se stalo, že více mužů z jedné osady mělo příležitost dostat zaměstnání jako zedníci nebo horníci (Slovinky u Krompach) a případně si vylepšit svou hmotnou situaci. Obvyklejší bylo, že obecná ekonomická krize ve třicátých letech doháněla potomky kvalifikovaných řemeslníků a hudebníků do situace nezaměstnaných, příležitostných nádeníků. Na obraze "cikánské osady" se tento vývoj projevoval jednak početním rozmnožením jejích obyvatel, které často neodpovídalo přiměřenému územnímu rozšíření osady, a na materiálně-sociální diferenciaci uvnitř osady. Ti bohatští, kteří se dovedli najít výhodné místo v profesní struktuře společnosti, bydleli v lepších domcích - například s prkennou podlahou (viz "Verona Giňová") - na kraji osady bližším vesnici, ti chudší se tísnili v chatrčích na vzdálenějším konci osady.

Nepoměr mezi růstem obyvatel a omezeným sídlištním prostorem, zhoršené sociální poměrny některých rodin, zhoršená hygiena působily napětí jak uvnitř osady tak mezi osadou a vesnicí. Za druhé světové války se "problém cikánských osad" řešil násilným vystěhováváním Romů z obce (viz "kapitola Ghettizace a ostrakizace Romů"). Tím se ovšem podmínky v izolovaných komunitách ještě mnohem více zhoršily.

V roce 1958, kdy komunistická vláda prohlásila "občany cikánského původu" za "sociální skupinu s odumírajícícm etnikem", bylo na Slovensku 2.317 cikánských osad. V některých žilo až dva tisíce obyvatel (Podskalka u Humenného, Pavlovce nad Uhom, Lomnička, atd.). Tvrdé manipulativní zásahy proti Romům postihly i "cikánské osady". Ačkoliv od začátku byla tendence osady "likvidovat", do některých osad sestěhovávaly úřady násilně romské rodiny odjinud - pokud "je nebylo kam dát". Například v lázních Vyšné Ružbachy nebylo vhodné, aby lázenští hosté museli hledět na cikánské chatrče a tak byli obyvatelé osady přestěhováni do osady v Rakúsích u Kežmarku. Hygienická i sociální situace v osadě se zhoršila a vzájemná distance mezi původními obyvateli osady a "přistěhovalci" nebyla překonána po několik generací. [amare Roma / cudza Roma]

V roce 1965 byla vydána vyhláška 502/1965, podle níž měly být všechny cikánské osady "rozptýleny" do roku 1980 (viz rozptyl). Na jedné straně se násilně převážely "vybrané cikánské rodiny" do českých družebních okresů, na druhé straně si Romové nesměli z vlastních poctivou prací nabytých prostředků postavit dům mimo osadu, pokud nebyli vybráni do "harmonogramu likvidace osady".

V současné době je na Slovensku zhruba 300 osad. V některých si Romové sami vylepšují podmínky - například otevírají obchody, zřizují restaurace (Podskalka u Humenného). V jiných osadách jsou sídlištní podmínky absolutně nevyhovující. Restrukturalizace společnosti po roce 1989 a velká nezaměstnanost Romů vede mnohé k tomu, že se ze státních a družstevních bytů ve městech stěhují zpátky do osady.

Image Verze pro tiskárnu
Východní Dolní Hrušov, pohled z muglinovských mostů (Hrusov [Slovensko]), 2001
Jakubovany (Slovakia), 2002
Trebisov (Slovensko), 2002
Velka Lomnica (Slovensko), 2002