Kirvo

kirvo, m. (přes arménštinu z řeckého "kyrie" - pán), kirvi, ž. - kmotr, kmotra, přesněji vztah kmotra vůči rodičům kmotřence. V některých podnářečích slovenské romštiny se pod výrazem kirvo, kirvi sdružuje jak vztah vůči kmotřenci, tak vůči jeho rodičům, jinde se pro vztah vůči dítěti užívá krestno dad (ze slovenštiny "krstný otec") a krestno daj ("krstná matka").

Instituce kmotrovství (kirvipen) je nesmírně důležitá. Navazuje pouto mezi rodinou a někým, kdo do rodiny nepatří. Přibývá představitel z "vnějšího světa", který je vázán povinostmi příbuzenské pospolitosti a solidarity. Dříve se za kmotry vybírali lidé, kteří nepatřili ani ke vzdálenějšímu příbuzenstvu, v současné době může jít za kmotra i někdo ze strýců nebo tet. Je to patrně dáno mimo jiné i tím, jak se zužuje identitní okruh tradiční famelija (tří až pěti generační příbuzenské pospolitosti ze strany otce i matky) na rodinu nukleární.

Vztah mezi kmotry je téměř posvátný. Jakmile rodina vybere novorozeňátku kmotra, začnou si kirvové vykat, i když si dříve tykali. Vykání je zábrana proti případným hádkám, urážkám, neslušnému chování. V komunitě romského novináře Gejzy Demetera z Dlhého nad Cirochou (okres Snina, východní Slovensko) se často vybíraly za kmotry děti, a i těm rodiče novorozeňátka vykali. A také rodičům dětských kirvů, kteří je zastupovali v řadě kmotrovských povinností.

Hlavním úkolem kmotra a kmotry je svého kmotřence (krestňatkos) ekonomicky a sociálně podporovat. Formy, eventuálně rituální způsoby této podpory, se mohou poněkud krajově lišit.

První obřad, při němž kmotr realizuje svou funkci, jsou křtiny (boňa) a křest v kostele (boľipen). Kmotři kupují dítěti šatičky, peřinku a výbavičku. V současné době se kupují i kočárky. Kromě toho dává kmotr peníze. Výše obnosu je věcí jeho prestiže. Ke křtu nesou dítě kmotři a při křtu je drží v náručí ("ľikerel le čhavores" - dosl. "drží dítě"). V minulosti říkali kmotři při návratu z kostela formuli, kterou převzali od slovenských sedláků a přeložili si ji do romštiny: "Židocis kheral iľam, krestňatkos khere anďam" ("z domova jsme odnesli židáčka, domů jsme přinesli křesťánka").

Další obřad udržovaný v některých oblastech, je križma. Križma je vlastně dar, který se kmotřenci dává při nějaké významné příležitosti. Podle Gejzy Demetera to může být tehdy, když jde dítě poprvé do školy, když chlapec dospěje do věku vhodného proto, aby si vyhlížel nevěstu ("dikhel peske romňa") a děvče, aby jako nevěsta stálo za vyhlédnutí. V dřívějších dobách zejména v chudých osadách (čore/bokhale vatri) se stávalo, že právě v tomto sociálně důležitém věku děvčata a chlapci poprvé v životě začali nosit boty namísto papuči. U příležitosti križma dává kmotr a kmotra svému kmotřenci nebo kmotřence boty a veškeré další oblečení.

Kmotři oblékají své kmotřence i na svatbu (bijav). Podle Gejzy Demetera kupuje kmotra kromě šatů a bot také závoj (šlajiris). Kmotr závoj kupovat nesmí, protože by to přineslo neštěstí.

Pokud kmotr nebo kmotra zemřou před svatbou svého kmotřence nebo kmotřenky, přijde jim jim ke hrobu ukázat svého partnera a nalije na hrob trochu pálenky.

Kromě obřadných příležitostí jsou kmotr a kmotra povinni svým kmotřencům a jejich rodině pomáhat průběžně zejména ocitnou-li se v nouzi.

V minulosti si Romové na slovenských vesnicích brali často za kmotry gádže. Utužoval se tím tradiční paternalistický vztah slovenských sedláků vůči "jejich cikánům". Gádžovská kmotra musela kromě obřadných povinností poskytnout svému kmotřenci službu na dvoře a v domácnosti, práci na poli, a vypomáhat jeho rodině potravinami. Kmotřenec nebo kmotřenka a jejich rodina musela naopak svým gádžovským kmotrům potřebné služby poskytovat.

Funkce kmotrovství dodává člověku společenskou prestiž. Čím vícekrát je někdo kmotrem nebo kmotrou, tím je váženější. Odmítnout žádost o kmotrovství bylo dřívě něco zcela zavrženíhodného.

Mnoho romských pamětníků, kteří vzpomínají na posvátnost kmotrovství v minulých dobách, si stýská nad tím, jak v současnosti obřadnost kmotrovství upadá. Výmluvnou ukázkou byl skeč Kirve (Kmotři), který v osmdesátých letech předvedli členové folklorního souboru "Perumos" na pražské divadelní scéně Na Chmelnici. Do protikladu je postavena dvojice kirvů tradičních a soudobých. Když přijde na návštěvu tradiční komtr s kmotrou, jejich kirvo a kirvi jim vzdají tu největští úctu počínaje obřadným objetím, vznešenými uvítacími formulemi, konče bohatým pohoštěním. Moderní kmotrovský pár přichází do bytu, kde jejich kirvové sedí ve fotelích a sledují televizi. Při příchodu kmotrů se sotva zvednou, odbydou je letmým pozdravem, pokynou jim, aby se posadili, a pak všichni čtyři koukají na televizi. Tak zlé, jak ukazoval skeč předvedený souborem "Perumos", to s kmotrovstvím mezi Romy ještě není. V každém případě nebyl skeč jen nostalgií nad minulostí, ale varováním nad postupnou dehumanizací krásných nejen romských, ale vůbec lidských kulturních a etických tradic.

Image Verze pro tiskárnu