Daj / Dad

Výchova dětí

Ajsi daj lačhi, so pes starinel pal o čhave, pal o rom, khere ča bešel u tavel. (D. Žiga 1988)

"Dobrá matka je taková, která se stará o děti, o muže, sedí doma a vaří." (D. Žiga 1988)

Matčinou úlohou bylo zabezpečit výchovu všech malých dětí a děvčat. Už ve věku 8-9 let se děvče muselo dokázat postarat o mladší sourozence, o čistotu v domě a začínalo se učit i vařit jednodušší jídla. Matka si dcery vychovávala jednak k tomu, aby jí pomáhaly v domácnosti, a jednak k tomu, aby byly ve 14-15 letech připravené na vdávání, to znamená mimo jiné i to, že musely vědět, jak se mají chovat v domě své budoucí tchýně, co si mohou dovolit vůči svému muži.

Matka také dbala na to, aby se její děti uměly chovat na návštěvě. Dávala jim rady a poučovala je, co si mohou dovolit, aby neudělaly ostudu:

No dža, aľe na hoj kodoj tut te ispides andro čaro! Le tuke jekhvar, duvar, aľe na hoj chaha savoro sa! Bo phenena o Roma, hoj tut khere na sas ňič. (B. Demeter 1982)
"Tak běž, ale ne že se budeš cpát k míse! Vem si jednou, dvakrát, ale ne abys snědl všechno! Potom by nás pomlouvali, že se doma ani nenajíš." (B. Demeter 1982)

V tradiční romské komunitě, kde žila široká rodina v těsném sousedství, (což dodnes ještě stále platí v romských osadách na Slovensku), však na výchovu nedohlížejí jen rodiče, ale všichni příbuzní, kteří mají téměř stejná práva na výchovu, jako rodiče. Tato sociokulturní kontrola se dnes ve městech vytrácí, protože rodiny nežijí pohromadě. Následkem toho jsou někteří rodiče bez spoluúčasti a opory komunity často bezradní a svoje výchovné povinnosti v plné míře nezvládají.

Dříve nebyly romské ženy vedeny k tomu, aby se něčemu vyučily. Jejich povinnosti se omezovaly na starost o rodinu a děti, takže do práce pravidelně nikdy nechodily. S tolika dětmi to ani nebylo možné. V romských osadách to platí dodnes. O to těžší je postavení dnešní romské ženy ve městě. I když má více dětí, často je nucena chodit do práce, protože příjem manžela na život ve městě nestačí. I ve městech platí, že hlavní zodpovědnost za rodinu nese matka, jenže ve městech zůstává na výchovu často sama. I to je jeden z důvodů, proč se děti z romských rodin žijících ve městech ocitají častěji v dětských domovech.

Dříve se stávalo velmi zřídka, že by romská matka opustila své dítě. Pokud se tak stalo, veřejně ji odsuzovali její příbuzní i ostatní členové romské pospolitosti. Ani v případě, že to udělala proto, že muž pil, bil ji a nestaral se o rodinu, neznamenalo to pro ni polehčující okolnost.

Kerel mištes - na kerel mištes, marel la - na marel la, hiňi bokhaľi - nane bokhaľi, mušinel leha te dživel. Oda imar kajso zakonos - hin len čhave, ta mušinel leha te dživel. (V.F.)
"Dělá dobře - nedělá dobře, bije ji - nebije ji, má hlad – nemá hlad, musí s ním žít. To už je takový zákon - mají spolu děti, tak s ním musí žít." (V.F.)

Když se situace v rodině manžela stala pro ženu neúnosnou, řešila ji obvykle útěkem k matce, ke své rodině. Když už měla děti, brávala s sebou vždy nejmladší dítě, to, které ještě kojila. Ostatní děti nechávala doma a musel se o ně postarat otec a jeho rodina. Žena takto opustila rodinu na několik dní, někdy však i na dva tři týdny. Mezi tím si mohl muž na vlastní kůži vyzkoušet, kolik povinností musí žena denně zvládnout a přemýšlet o svém jednání. Zároveň byl vystaven řečem, protože útěk jeho ženy se mezi Romy samozřejmě přetřásal. Te Roma vakeren, olestar šar avel ladž. (Když něco Romové přetřásají, může z toho vzniknout ostuda a to nejen pro něho, ale pro celou jeho rodinu. Tomu se rodina snažila vyvarovat. Proto si po nějaké době muž pro ženu přišel nebo se vrátila ona sama kvůli dětem, případně z popudu vlastní rodiny. Pokud byla mužova rodina silnější - měla víc mužských potomků, rodiče ani bratři nevěsty do sporu nezasahovali.

Svazek muže a ženy v romské společnosti, ať už potvrzený oficiálně na úřadě nebo v kostele, případně uzavřený pouze podle romské tradice, je v podstatě monogamní a celoživotní. Může se rozpadnout jedině v případě, že zůstává bezdětný. Protože se vina za bezdětnost klade vždy ženě, má muž právo ji v takovém případě opustit. Když však děti měl a nestaral se o ně, protože měl milenku, rodina i celá komunita se snažila ho přesvědčit, aby se vrátil k ženě a dětem. Kladla mu na srdce, že se i on musí starat o výchovu, především synů.

Otec se ujímal výchovy chlapců od jejich 5-6 roku. Chlapci otci pomáhali při všech pracích v domě i mimo dům, když byl otec hudebník nebo kovář, učil je řemeslu. V hudebnických rodinách chodili chlapci s otci tak od 12 let hrát za peníze a finančně přispívali na chod domácnosti. Otec učil syna tomu, na co měl nadání, nenutil ho do toho, co mu nešlo.

Man o dad sikhavlas te bašavel, aľe mange na igen džalas, na sas man rat pr'oda, ta phenďa, kaj te sikhľuvav charťaske. Pre koda goďi man sas. Ta som sikhado avri charťas. (B. Demeter 1982)
"Otec mě učil hrát, ale mně to vůbec nešlo, neměl jsem na to nadání, tak rozhodl, že se budu učit kovářem. Na to jsem se hodil. Tak jsem se stal kovářem." (B. Demeter 1982)

Chlapec se učil tím, že otce při práci sledoval a pomáhal mu:

Miro dad man sikhavlas buter veci, aľe ov na phenlas mange ňigda - kada the kada, kavka the kavka te kerav. Ov man lelas furt ke peste, aľe na zoraha, maribnaha, me imar korkoro džavas. Na ča me, aľe savore čhave džanas. Te miro dad vareso kerlas, ta amen dikhahas, so kerel, oleha sikhľuvahas. Me kamavas te jel sar jov. (R. Dzurko 1981)
"Otec mě učil více věcí, ale nikdy mi neříkal – udělej to a to, tak a tak. Brával mě vždy s sebou, ale ne násilím, já jsem šel sám. Nejen já, ale všechny děti jsme šly. Když otec něco dělal, dívaly jsme se, co dělá, a tím jsme se učily. Chtěl jsem být jako on." (R. Dzurko 1981)

I trestání chlapců spadalo do kompetence otce. Děvčata měla naopak právo trestat matka.

K'amende avka hin: sar tut hin ternechar, t'odi daj hin barikaňi. O dad dikhel rado la čha. O dad ňigda pre čhajorate na thovel o vast, marel ča muršoren, sar hine cikne. A e daj paľis na marel muršores, ča la čhajora marel, sar hiňi cikňi. (J.K. 1981)
"U nás je to takto: když máš chlapce, matka je na něj pyšná. Otec má naopak radši dceru. Otec na dceru nikdy nevztáhne ruku, trestá jen chlapce, když jsou ještě malí. Matka zase nebije chlapce, bije jen dceru, když je ještě malá." (J.K. 1981)
Maribnaha ňigda nič na dokazineha. Ňigda. Lačho lav te del, na paľicaha te marel! (F.S. in Romano džaniben 3/95)
"Bitím nikdy nic nedokážeš. Nikdy. Vychovávat dobrým slovem, ne bít holí!" (F.S. in Romano džaniben 3/95)

I když se otec o výchovu dcer nestaral přímo, záleželo mu na tom, aby se chovaly slušně, byly bezúhonné, protože hanba padala vždy na celou rodinu, která nesla zodpovědnost za jejich výchovu. Když měl otec syny, pověřoval nejčastěji nejstaršího z nich dohledem nad dcerami.

Pal o čhaja pes o dad starinel, ča kaj te na keren lubipen. Vaš oda o čhaja daran le dadestar. (E.K. 1981)
"O dcery se otec stará pouze do té míry, aby neběhaly za mužskými. Proto se dcery otce bojí." (E.K. 1981)

Otec tedy obvykle dcery netrestal ani nebyl. Pouze v případě, že si matka nevěděla rady, zasahoval do jejich výchovy. Potrestání otcovou rukou bylo pro děvče tím největším trestem a pohanou:

Sar o dad imar thovel pes andre čhaj abo la marel ajci, kaj pes ladžal jekh kurko, duj kurke te džal andal o kher, ta paľi kodi čhaj daral le dadestar calo dživpen. (E.+J.K. 1981)
"Když už se otec zapojí do výchovy dcery nebo ji zbije tak, že se týden nebo dva bojí vyjít z domu, tak se dcera otce bojí po celý život." (E.+J.K. l981)

Otec měl rozhodující slovo i při výběru nevěsty nebo ženicha. Mohla do toho zasahovat i matka, poslední slovo měl však otec:

Hjaba e daj leske phenlas: Mi džal pal leste, mi džal! Te o dad jekhvar kole čhas na kamelas u phenďa Na džala! Na džal. (J.K. 1981)
"Nadarmo mu matka říkala: "Jen ať si ho vezme!" Když otec toho chlapce jednou nechtěl a řekl: "nevezme!", tak si ho jednoduše nevezme!" (J.K. 1981)

Když se stalo, že syn rodiče neposlechl a vzal si děvče proti jejich vůli a manželství se nakonec nevydařilo, přicházel se kát za matkou, která mu odpustila. Na znamení usmíření spolu plakali.

Matka byla pro děti tím největším zázemím, jistotou. Když se komukoli z dětí stalo něco nepříjemného, vždy se uchylovaly k matce. Nejlehčí bylo vyjádřit lítost a bezradnost slovy: mamo miri, mamo! a hned bylo lépe na duši. U matky našly nejčastěji pochopení, útěchu a odpuštění. Tento vztah k matce je krásně vyjádřen v textech romských písní.

Literatura

Žlnayová, Edita (1996) Postavení a úloha ženy-matky a muža-otca v rómskej rodine. In: Romano džaniben 96/1-2.
Image Verze pro tiskárnu
Rodina Levačičů (Črensovci [Slovinsko]), 2002
1970
Črensovci (Slovinsko), 2002
Črensovci (Slovinsko), 2002