Jati

džáti je výraz pro kastu běžný ve většině indických jazyků. Ačkoliv se v romštině už nepoužívá, jeho sociokulturní význam funguje v romském společenství dosud, určuje vztahy mezi rody a skupinami podle obdobných principů jako tomu bylo a je v Indii.

Džáti je příbuzenská (rodová) pospolitost charakterizovaná jednou základní "kastovní" profesí (s možnými doplňujícími způsoby obživy, které se nesmějí vylučovat s rituálním statusem hlavní profese). Počet jednotlivých džáti v Indii je obrovský, proměnlivý a lze ho těžko přesně určit. Obecně se uvádí tři až čtyři tisíce. Nezasvěcení Evropané si často pletou džati (kastu) s varnou - společenským stavem. Varny jsou čtyři: bráhmani (původně kněží a obřadníci), kšatrijové (původně bojovníci, vládci), vajšijové (obchodníci) a šudrové (zemědělci, řemeslníci). V každé varně se soustřeďuje množství hierarchicky odlišených džáti s profesemi, které lze zařadit do širokého okruhu vymezeného základním socio-ekonomickým určením příslušné varny.

Ekonomicky jsou kasty navzájem komplementární, tj. jejich příslušníci si vyměňují specifické výrobky a služby svých profesí. Ve sféře společenské odděluje kasty od sebe nekontaktnost, společenská distance. Ta se jak v Indii tak v tradičním romském společenství projevuje hlavně endogamií a zákazem komensality.

Pravidlo "endogamie" zakazuje příslušníku určité skupiny (kasty, džati, rodu) oženit se s dívkou ze skupiny jiné. V některých lokalitách jižního Slovenska (okolí Šaly, Galanty), kde v jedné vesnici žijí Romové olašští a tzv. Rumungri, je dodnes příkaz endogamie nepřekročitelný. (Naopak, například v Petrovanech u Prešova nebo v Ľubici u Kežmarku se sňatky mezi olašskými Romy a servika Romy vykytují). V Indii je vzácnou vyjímkou, pokud si někdo troufne překročit příkaz kastovní endogamie. Sociální situace takových manželství i dětí z nich narozených je velice obtížná.

O zákazu "komensality", neboli spolustolování, se zmiňuje už v 11. stol. arabský historik Al-Bírúní. Píše: "Každý ze čtyř kast /varn/ - pokud společně stolují – musí tvořit vlastní skupinu, a žádná skupina nesmí zahrnovat příslušníky různých kast. (Alberuni’s India, 1989, s.102)"

Zákaz komensality jak v Indii tak v tradičních romských společenstvích se dále projevuje tím, že ti, kteří se považují za "vyšší" (rituálně "čistší"), by nikdy nepřijali potravu v domě někoho, jehož džáti zaujímá ve společenské hierarchii "nižší" místo. [Mahrime] Pokud kastovní rozdíl není příliš veliký, může ten "čistší" ("vyšší") přijmout kaččá kháná (syrovou potravu), které se při vaření nedotkla ruka toho "nižšího". V Indii je to ovoce nebo mléko. V tradici servika Romů odpovídá ýrazu kaččá kháná - pojem šuko chaben (dosl. suché jídlo) - a jsou to poživatiny koupené v obchodě: balené sušenky, pečivo, salám. Pakká kháná (hind.), neboli vařené jídlo (romsky tado chaben) nabízejí a přijímají jen ti, co se kastovně považují za sobě rovné.

Pokud žužo Rom - rituálně čistý Rom, pohostí degeše, vyhodí pak nádobu, z níž mu jídlo nabídl. Nikdy už z ní nejí žádný z členů jeho domácnosti. Přesně totéž se děje v Indii.

Důležitým odlišujícím znakem mezi různými indickými (i romskými) džáti je povolená/zakázaná strava. Žuže Roma nejedí nečisté druhy masa, mezi něž patří maso koňské, psí, kočičí (někde i maso divokých zvířat). V Indii se za nečisté považuje rovněž maso koňské, ale i vepřové. (Hovězí je zakázáno z náboženských důvodů.)

V Indii - a podobně i v některých oblastech Slovenska - se za nečisté považovaly i různé profese, při nichž se jejich performanti museli dotýkat nečistých přírodních látek a materiálů. V Indii to je kůže, ale i hlína a samozřejně odpadky. A tak džáti, které s těmito materiály pracují (včetně bubeníků - dotýkají se koženého povrchu bubnů) zaujímají velice nízké postavení. Ozvuky této indické tradice jsou i dodnes patrné v některých romských komunitách.

Povolání "kůžičkářů", rasů, nunvářů (vyklešťovatelů sviní) je "nečisté" a "žužo Rom" zaujímá vůči vykonavatelům těchto profesí kastovní distanci. Někde měli "nižší" status i výrobci valků, ti co kopali studny nebo hrobaři. (Jinde ovšem donutila nouze Romy, aby se výrobou valků živili vedle své tradiční profese - ať kovářské nebo hudebnické).

Ačkoliv - jak bylo řečeno na začátku - v romštině už výraz džáti neexistuje, dodnes nebyly kastovní přehrady mezi romskými rody a skupinami zcela překonány a kastovní markery (přípustná/nepřípustná potrava, čisté/nečisté profese), pojetí kastovní hierarchie i kastovní distance se stále projevují velice podobně jako v tradiční indické společnosti. Na druhé straně se v poslední době rychle rozvíjejí proces politické emancipace, roste počet středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných Romů, nebývale se množí kontakty politických a kulturních reprezentací na mezinárodní úrovni, a to všechno vede při nejmenším k podstatnému oslabení tradiční distance mezi různými skupinami (kastami).

Literatura

Sachau, Edward C. (ed.) (1989) Alberuni's India. Volumes I and II, New Delhi.
Image Verze pro tiskárnu