Romové - subetnické skupiny

Před tím, než Romové odešli z Indie, nemohli nebýt součástí specifického indického sociokulturního systému - to je systému kastovního (džáti). Džáti je příbuzenská (rodová) profesní skupina. Nerozlučné propojení mezi těmito dvěma základními charakteristikami (determinantami) kasty, to je mezi profesní a příbuzenskou identitou, znamená, že v každé následné generaci se s rozmnožením mužských potomků, synů, rozmnoží zároveň provozovatelé jedné kastovní profese. Máme-li na mysli indické domy a později Romy, přibyde s větším počtem synů i větší počet kovářů, hudebníků, artistů, kotlářů, obchodníků s dobytkem, atd. atd. Protože se však v určité oblasti uplatní jen určitý počet lidí nabízejících výrobky a služby své kastovní profese, nezbývá "přebytečn"ým než se odstěhovat tam, kde je po jejich výrobcích či službách poptávka, anebo pozměnit profesi.

Změně profese brání řada faktorů: rigidní tradice "profesní kastovní dharmy" (příkaz vykonávat jen určitý okruh blízce příbuzných prací), připravenost (vzdělání) vykonávat jinou profesi, než jaké se člověk "vyučil" v rodině, společenská možnost jinou profesi vykonávat a podobně. Přesto jak v Indii tak ve společenství Romů byla vždy jistá možnost pro "emigraci" z tradiční skupinové profese, zejména tehdy, když se sociální přesun spojil s přesunem územním.

Uvědomíme-li si tento základní zákon příbuzensko-profesní reprodukce spjaté s generačními posuny územními nebo částečně i sociálními, pochopíme nesmírné množství jmen a názvů, jimiž mohou být označováni příslušníci jedné džáti - lépe řečeno "rodové odštěpky" průběžně se oddělující od původní "mateřsk"é kasty.

A tak v Indii jsou s Domy (1)příbuzní dnešní lidoví poislámštění hudebníci mírásiové, artisti a hudebníci badiové nebo bihariové, ambulantní kováři gade lohárové, košíkáři balmíkové, ambulntní obchodníci bandžárové, svatí žebráci džugiové, předváděči cvičených medvědů a opic madariové, předvaděči hadů a léčitelé hadího uštknutí sapéré/sapválé a další a další a další.

Bezbřehý a nepřehledný počet názvů, jimiž byly a jsou jednotlivé skupiny Romů označovány v průběhu své mimoindické historie, je poplatný indickému archetypu kastovní (příbuzensko- profesní) reprodukce a navíc územnímu pohybu Romů v různých politických a etno-lingvních prostředích Asie, Evropy, Ameriky a Austrálie.

Početné jsou i typy, podle kterých můžeme názvy romských společenství a skupin kategorizovat. Dva základní typy jsou autonyma a exonyma (apelativa).

Autonymum je jméno, kterým označuje určité společenství samo sebe, exnonymum (apelativum) je název, jímž je označováno jinými. Často je ovšem obtížné určit, co je exonymum a co autonymum, protože pokud není exonymum vyloženě hanlivé (derogující oprobrium), postupem času je "označovaní" od "označujících" přijímají pro přesnější sebeidentifikaci.

Základní, patrně nejpůvodnější a svým způsobem zastřešující autonymum je etnické jméno (etnonymum) Rom. Ve fonetické modifikaci etnického/kastovního označení D/dom si je Romové přinesli z Indie. Ačkoliv dnes existují v různých zemích světa Romové, kteří pro své společenství užívají autonym jiných (Sinti, Kale, Manuš, atd.), ke společnému původu a k základní identitě s Romy se hlásí všichni a to zejména, jde-li o dichotomii Rom-gádžo (nerom).

Autonymum Sinti pl. (Sinto sg.m., Sintica sg.f.) užívají příslušníci významného romského společenství, jehož převážný počet žije v Německu. Odtud také jedno z exonymních označení Sintů: "němečtí Cikáni/Romové".

Ačkoliv Sintové o sobě nemluví jako o Romech, mají pro svůj jazyk adverbiální výraz romanes (/mluvit/ romsky).

O etymologii slova Sinto se odborníci přou. Někteří je odvozují od geopolitické oblasti Sindh (dnes na území Pákistánů). Odpůrci této teorie argumentují tím, že se jméno Sinti gramaticky nechová jako původní indické slovo.

Podskupinou Sintů jsou Manušové. Žijí převážně ve Francii. Etymologie jména Manuš je indická, výraz manuš znamená člověk (v sanskrtu, v novoindických jazycích i v romštině). Ze subetnické skupiny Manušů pocházel významný hudebník, zakladatel romského džezu Django Reinhardt . Další slavný Manuš je filmový režisér Tony Gatlif.

Jménem Cale (čti Kale) sami sebe označují Romové ve Španělsku. Není vyloučené, že tento výraz s významen "černý" (v romštině) byl původně exonymní, Romové si ho přeložili ze španělštiny - i když se španělským originálem jsme se nesetkali - a později se s ním ztotožnili. Někdy k takovému posunu dochází. V židovské kronice ze 17. století se o Romech píše jako o "kušim" - černých. Na druhé straně je jak pro Romy tak pro jejich dávné příbuzné v Indii charakteristické osobní jméno (nebo přezdívka) Kalo rom./Kalu hind. Kaleja - což je nominativizovaný vokativ výrazu kalo - se stalo častým příjmením slovenských Romů. Není tedy vyloučené, že časté osobní jméno se rozšířilo jako název pro celou subetnickou skupinu.

Pro svůj jazyk užívají španělští Cale rovněž výraz cale. Jazyk cale je "pararomština", tj. romský etnolekt španělštiny - španělština obsahující romská slova a některá další specifika romštiny. Kale je autonymní označení užívané i Romy ve Finsku. Možná je to je přeložené a přijaté exonymum, jehož finská verze je Mustalainen ("černí"). Možná že i zde došlo k sémantické extenzi osobního jména na celou skupinu.

Španělští a finští Cale/Kale spolu nemají pravděpodobně nic společného a stejné autonymum vzniklo náhodně. Finští Kale stále ještě hovoří romsky, i když je jejich jazyk velmi zatížen vlivem finštiny.

Romové v Anglii užívají autonyma Romanichels (čti Romaničels), "Gypsies" - a v poslední době prosazuje politická reprezentace název Roma. Etymologie slova Romaničel (sg.) rovněž není zcela jasná. Apelativum "Gypsy" (sg.) se stávalo autonymem spolu se nahrazováním romštiny romským etnolektem angličtiny. Podobně jako cale patří i řeč anglických Romů mezi "pararomštiny" - jazyky majoritních populací obsahujícími určitý počet romských slov a několik málo dalších romských specifik. Základem "pararomštiny" Romanichelů je angličtina.

Zatímco exonymum "Gypsy" si mnoho Romaničelů"přivlastnilo", v majoritní anglické společnosti zakotvilo socionymum (označení sociální skupiny) "trevellers" (dosl. cestovatelé, lidé žijící v pohyblivých příbytcích, ve vozech, v karavanech). Výraz "treveleři" (tato podoba se ujala v češtině) se ovšem vztahuje nejen na etnické Romy, ale i na další lidi, kteří nežijí ve stabilních příbytcích, například na irské "tinkers" (klempíře), a ti po stránce původu, jazyka a etnika nemají s Romy nic společného.

Rom (Roma pl.), Sinto (Sinti, pl.), Manuš (Manuš, pl.), Calo/Kalo (Cale/Kale, pl.), Romanichel (Romanichels), (Gypsy, Gypsies, pl.) jsou základní autonymní názvy, jimiž lidé, opustivší Indii někdy před tisícem či tisícem a pěti sty lety, označují dnes na různých územích světa sami sebe. V některých případech je vidět, či lze tušit, že autonymem se stalo původně označení exonymní. U etnoprofesních podskupin těchto velkých a hlavních romských společenství docházelo k podobnému jevu častěji. Bude o tom řeč níže.

Protipólem autonym jsou exonyma (apelativa). V různých jazycích světa se pro Romy vůbec, to je pro romské společenství bez jakéhokoli vnitřního rozlišení (profesního, subetnického či regionálního), užívá názvů odvozených od dvou hlavních apelativ vzniklých už v Byzanci: Athingani a (E)giptoi. Výraz a/Athingani se modifikoval na české "c/Cikán", slovenské "c/Cigán", německé "Zigeuner", maďarské "cigany", ruské "cygan", italské "Zingari", francouzské "Tsigane", a podobně. Z Egyptoi vzniklo anglické "Gypsy", francouzské "Gitan", španělské "Gitano" a další. Alterantivu malé a velké iniciály u slova "C/Cikán" - cygan užíváme ze dvou důvodů: v některých jazycích (např. v ruštině) se příslušníci etnických skupin píší s malým počátečním písmenem. Přesto i tam, kde se etnika označují písmenem velkým (např. v češtině) se mnohdy výraz "cikán "psalo s malou iniciálou a to proto, že "cikáni" byli považování za skupinu sociální a nikoli etnickou.

Athingani jsou v různých byzantských pramenech zmiňováni spolu s paulikiány. Paulikiány považovala orthodoxní byzantská církev za heretiky, neboť vyznávali dualistickou manichejskou víru, podle níž byl svět stvořen dvěma principy (odtud dualismus): dobra a zla. Celá další existence světa je pak bojem mezi dobrem a zlem. Paulikáni podobně jako athingani patřili k lidovým vrstvám obyvatelstva. O zvláštní víře athinganů se zatím zmínky nenašly, avšak píše se o nich jako o lidech provozujících magické praktiky a lišících se svým způsobem života od "normálních" Byznatinců. Na etymologii slova athingani jsou rovněž různé názory. Převládá výklad, podle něhož je název odvozen od kmene řeckého slova s významem "(do)tek-" a záporovou předponou "a". Tedy athingan může znamenat "někdo, koho se nedotýkáme" anebo naopak: "někdo, kdo se nedotýká" (ostatních). Vzhledem k tomu, že tradiční skupiny Romů dodnes dodržují pravidla "rituální čistoty", podle nichž je zakázáno se "dotýkat" všecho co je nečisté a "stýkat" se s těmi, kteří jsou nečistí (uzavírat s nimi sňatky a jíst v jejich domácnosti, jíst z nádobí, kterého se dotkli [Mahrime]) - a za nečisté byli povážování všichni, kdo nepatřili k identitní skupině [Cudza Roma] - lze se přiklánět spíše k druhému výkladu slova athingani: ti, kteří se nestýkají s ostatními.

V pozdějších byzantských pramenech - zejména v 15. století - je pro stejnou skupinu lidí užíván spolu s athingani výraz Egypťané. Je jisté, že jde o Romy. Protože se však oba názvy, jak athingani tak Egypťné vztahovaly ke všem Romům vůbec, není z byzantských pramenů zřejmé, o jakých subetnických anebo profesních skupinách Romů hovořily - a už vůbec nevíme, jaká autonyma užívali příslušníci romských skupin sami pro sebe. A to není zřejmé ani z ostatních gádžovských zmínek o "Cikánech/Gypsies", které se nakupily v nejrůznějších kronikách, análech, zákonech, zprávách cestovatelů, v neromské literatuře a v tisku. Gádžovské historiografické prameny tedy netvoří zcela spolehlivou půdu pro to, abychom si mohli učinit předestavu o dějinách Romů po té, co ze své první téměř čtyřistaleté (?) asijsko-evropské zastávky v Byzanci postupně emigrovali do celého světa. A už vůbec se z nich nedovídáme o vnitřní subetnické diferenciaci romského společenství.

Někdy se můžeme přibližně dohadovat, o jaké profesní skupiny Romů šlo, pokud se historické prameny blíže zmiňují o jejich způsobu života. Například víme, že v Byzanci vyráběli athingani síta, byli obdivováni jako artisté, vodili medvědy, byli pravoslavnou církví pranýřováni jako lidé zabývající se věštěním budoucnosti a okultními vědami, jako předvaděči hadů, kteří dovedou pracovat s hadím jedem, provozovali kovářské řemeslo a podobně. Patrně se však nikdy nedovíme, jak Romové sami sebe diferencovali v rámci athinganského společenství, jakým jazykem/jakými dialekty příslušníci jednotlivých skupin mluvili, a jaké atributy přidávali k zastřešujícmu základnímu autonymu Rom, aby se profesně/subetnicky vydělili od ostatních Romů - s nimiž ovšem z hlediska zásadní dichotomie Rom-gádžo pociťovali jednotu.

Apelativa, která v různých jazycích vznikla ze dvou byzantských exonym pro Romy, nabyla během času konotaci poznamenanou antagonistickými vztahy mezi Romy a neromy a ignorancí majoritních etnik o původu Romů a o Romech vůbec.

V Trávníčkově Slovníku jazyka českého (Praha 1952) se pod heslem "cikán" uvádí: "příslušník potulného národa, symbol lživosti, zlodějskosti, toulavosti...přeneseně: taškář, lhář, podvodník." V angličtině se výrazu "gypsy" užívá pro kočovníka, tuláka nehledě na jeho etnický původ. Sloveso "to gypsy" je hovorový výraz s významem "toulat se". [Stereotypings and Folklorizations] Proto v současné době požaduje romská politická reprezentace, zdiskreditovaná apelativa byla i v neromských jazycích nahrazena autonymem Rom.

Světové společenství Romů se dělí na velké množství profesních a/nebo subetnických podskupin, které mimo rámec základní a primární romské identity dané opozicí vůči "neromům" (2), pociťují a deklarují identitu užší, skupinovou. Tu vyjadřují i atributivním názvem své skupiny (3) připojovaným k autonymu Roma (Romové). Například: Roma-kalderari (Romové-kotláři), ungrika-Roma ("maďarští Romové"), bergitska Roma (dosl. "horští Romové", skupina sídlící v jižním Polsku na polsko-slovenském pomezi, původně totožná se servika Romy), atd. [Rejstřík názvů]

Profesních a subetnických skupin Romů ve světě je velké množství. Nelze říci přesně kolik, protože se v důsledku politických, sociálních a ekonomických změn posouvají a mění hranice jejich identity a zároveň s tím se mění i jejich názvy. A tak tedy názvů historických a současných, autonymních a exonymních, je doslova bezpočet. Jak v romském společenství funguje zákon etnonymie (pojmenování etnické skupiny) se pokusíme ukázat na několika příkladech z nedávné historie. Nejpočetnější skupina Romů na Slovensku, usedlá zde tři, čtyři století, se kdysi označovala jako servika Roma (Romové přišlí ze Srbska). Autorka tohoto hesla se s názvem servika Roma bežně setkávala ještě na začátku padesátých let, ale postupně zaznamenávala, jak je nahrazován paralelním ekvivalentem slovenska/slovačika Roma.

Zhruba jedna třetina Romů ze Slovenska emigrovala po roce 1945 do Čech a na Moravu. První generace migrantů užívala pro zemi, kterou cítilala jako svůj domov, bezvýhradě výraz "khere pre Slovensko" ("doma/domů na Slovensku"). Zde měli "odštěpky rodů" své blízké příbuzné, mnozí migranti předpokládali, že se domů na Slovensko jednou vrátí.

V každé další generaci se pouto mezi romskými rezidenty Čech a Slovenska oslabovalo. Dnes žádný Rom, který se narodil v Čechách rodičům či prarodičům narozeným v Čechách, neřekne: "khere pre Slovensko". Mnohé děti a vnuci slovenských/servika Romů nevědí, odkud ze Slovenska pocházeli jejich prarodiče, ztratili stopu po svých vzdálených příbuzných, kteří na Slovensku zůstali, a často sami nikdy na Slovensku ani nebyli. Označení slovenský/serviko Rom je vytlačováno názvem "český Rom". Od dnešního mladého Roma v Čechách je často slyšet "me som Čechos/já jsem Čech".

Preference atributu český Rom má i politický důvod: po rozdělení Československa (1992) se v zákonu o udílení českého občanství vyskytovalo několik podmínek, které zejména Romům velice ztěžovaly české občanství získat. Často ani ti, kteří se v Čechách narodili a nikdy na Slovensku nebyli, nezískali české občanství, pokud se nedovedli probrodit všemi byrokratickými předpisy anebo neměli peníze na to, aby podmínky zákona o občanství splnili. Název "Čech", "český Rom" se rozhojnil jako atributivní autonymum původně "slovenských Romů" zejména po rozdělení Československa.

"Čeští Cikáni/Romové" je ovšem tradiční název pro Romy, kteří žili dlouhou dobu v Čechách. Převážná většina z nich kočovala, protože historické podmínky v Čechách jim na rozdíl od podmínek na Slovensku nedovolily se usadit.

Tradiční "čeští Romové" se ovšem s "(novo)českými Romy - slovenskými" neztotožňují. Každá z těchto dvou skupin má jiné tradiční profese, hovoří jiným, byť blízce příbuzným dialektem, a vlivem odlišné historie v Čechách a na Slovensku mají i odlišný osud. Například, jak už bylo řečeno, čeští Romové většinou kočovali, slovenští byli usedlí. Za druhé světové války byli čeští Romové téměř vyvražděni v německých koncentračních táborech, zatímco "slovenští" Romové jako celek válku přežili. Čeští Romové se jazykově mnohem dříve asimilovali - dnes je "česká romština" téměř ztracená. Slovenští Romové stále užívají svůj původní etnický jazyk. Identitu "českých Romů", kteří přežili druhou světovou válku, posilují přísněji dodržovaná pravidla "rituální čistoty" než je tomu u "(novo)českých Romů" ze Slovenska.

A tak v současné době existují v České republice "dvojí" čeští Romové. Jak se názvoslovná situace vyvine, není jasné. Někteří původně čeští Romové ji řeší tím, že si zpětně začali říkat "Cikáni" (protože se jejich mateřštinou stala čeština, nenastává problém, jak by si říkali v romštině) a tím se identifikují na rozdíl od Romů za Slovenska.

Jako další příklad uvedeme posun v názvu Rumungri, pl.(Rumungro, sg. , Rumungrica, f.sg.). Tímto výrazem označovali Romové olašští (viz lovara, kalderara) "maďarské" Romy. Odtud etymologie slova: Rom Ungro = Rom Maďar/maďarský. Když kočovní Vlachi, neboli olašští Romové, přišli po zrušení romského otroctví (1864) z Valachie do Maďarska, shledali, že tu převážné množství Romů žije usedle. Mnozí se živili jako profesionální hudebníci, někteří jako kováři. Aby tyto aver Roma - "jiné Romy" odlišili od příslušníků vlastní skupiny, nazvali je podle země, ve které se s nimi setkali - tedy "maďarští Romové" - Rumungri. Později rozšířili olašští Romové název Rumungri i na další usedlé Romy, s nimiž se setkali na Slovensku - tedy na servika Romy. Ti ovšem s "maďarskými (ungrika)" Romy měli společný pouze usedlý způsob života, částečně i tradiční profese kovářství a hudebnictví. Jazykem se "maďarští" a "slovenští" Romové dost významně liší. Protože mezi kočovnými Vlachy a usedlými Romy jak servika tak ungrika je značná skupinová (kastovní) distance, získal název Rumungri pejorativní podtón. Na oplátku zní nechvalně výraz Vlachi, kterým servika a ungrika Roma nazývají Romy olašské. (4)

Na předchozích dvou příkladech jsme se pokusili ukázat na posuny v etnonymních procesech. Pohopitelně nezahrnují tyto dva případy celou nepřehlednou škálu možných změn, avšak je z nich možné abstrahovat alespoň některé základní obecné faktory, které při změnách atributivních autonym/exonym působí. Jsou to historické změny provázené většinou územními přesuny (migrací), setkání s jinými romskými subetnickými skupinami, jejichž příslušníci "ocejchují" ty druhé (aver Roma viz cudza Roma) určitým apelativem, aby je odlišili od sebe. Časem může být exonymní atribut přijat "za vlastní". U mnoha skupin se patrně nedopátráme, co je původně apelativum a co autonymní označení. Operujeme výrazem "atributivní" (přívlastkové). I když ze slova samého vyplývá jeho význam, přece zde chceme znovu zdůraznit jeden důležitý fakt, který byl implicitně zmíněn už výše: všichni Romové si v rámci základní dichotomie vůči neromům (gádžům) říkají Romové (dokonce i ti, kteří se jinak od ostatních Romů distancují autonymem Sinti, Cale, Manuš, atd.) A všichni Romové, s nimiž jsme se setkali, považují "svou" skupinu za čače Roma (pravé Romy [Amare Roma]). Teprve když je nutné, aby se identifikovali na rozdíl od ostatních, "jiných" romských subetnicit/komunit/skupin použijí atributivního označení, které je známé a užívané v oblasti, kde s oněmi "jinými" přicházejí do kontaktu. Tyto oblasti mohou být v několika málo případech "celosvětové", jindy velice omezené. A pak - pokud se určitá skupina ze "své" (dočasné) oblasti pohne do jiné, může se její atributivní označení zcela změnit.

Atributivní označení jsou nejrůznějšího typu. Nejčastější jsou to profesionyma (jména odvozená od tradiční profese té které skupiny) a regionyma (názvy odvozené od regionu, z něhož určitá subetnická skupina Romů přišla, nebo v němž se pohybuje/v němž sídlí).

K profesionymům patří například názvy označující v různých jazycích "medvědáře" - skupiny Romů předvádějící cvičené medvědy, případně opice. Profesionymy "medvědářů" poskytují další ukázku toho, jak je názvosloví romských skupin zapeklité.

Už byzantské prameny hovoří o athinganech předvádějících cvičené medvědy. Není vyloučené, že i toto povolání si Romové přinesli z Indie. (V severní Indii se džáti medvědářů nazývá "madari" /madariové/).

V historických zemích bývalého Československa se Romové medvědáři ukazovali jen čas od času. Přišli, předvedli své umění, a odešli. Slovenští Romové pro ně užívali název přejatý ze slovenštiny "medvedara". Avšak v některých lokalitách se jim říkalo velmi starým názvem odvozeným od výrazu ričh rom. hind. - medvěd: ričkara. Pan Gejza Demeter ze Zbudského nad Cirochou (okr. Snina), od něhož máme tuto informaci, říkal, že jeho příbuzní hovořili s ričkary romsky, avšak ne vždycky si dobře rozuměli, protože ričkari měli svůj jazyk. K jaké skupině medvědářů tedy patřili? To nevíme. V Rumunsku, kde byly rody medvědářů rozšířené, se jejich příslušníci nazývají Ursari (urs rum. urs - "medvěd"). Hovoří ursarským dialektem, do něhož se v současné době překládá Nový Zákon. Na Balkáně, například v Bulharsku, se medvědářům říká mečkara (podle slovanského mečka - "medvěd"). Balkánští mečkara ovšem s rumunskými ursara nemají mnoho společného. S medvědáři jsme se setkali v Řecku (1986). Považovali se za Romy, avšak jazykově byli asimilovaní, jejich mateřštinou se stala řečtina. Byli zámožní a kočovali v přepychových motorových karavanech.

Na předměstí Istambulu žije sice usedle, avšak ve stanech, početná skupina velice chudých medvědářů, kteří si říkají Roma ajdžides - z tureckého ay - "medvěd". Ani jejich jazyk nemá nic společného s rumunskou ursárštinou, ba istambulští ajdžides nevědí, že rumunští ursara vůbec existují (poznatek z roku 1986).

Tedy medvedara-ričkara-ursari-mečkara-ajdžides jsou synonymní profesionyma, neboli homoprofesní názvy, označující skupiny Romů, kteří se v různých zemích živili předváděním medvědů, avšak jejich eventuální etnické příbuzenství je nejasné a neprozkoumané. Všechna synonymní profesionyma pro medvědáře naznačují, že jde o skupiny homoprofesní - avšak z hlediska etnického a lingvistického nemají v současné době nic společného. [Carneys and Street Artists] K nejrozšířenějším, doslova celosvětově známým profesionymům patří název Roma Kalderara - dosl. Romové kotláři. Romské slovo přejaté původně z rumunštiny (caldare - "kotel" ["Roma cauldron makers"]) přešlo v příslušné fonetické modifikaci i do různých neromských jazyků. Např. kalderaši v češtině. Kalderaši, jejichž tradiční profesí bylo kotlářství, žijí téměř na celém světě. Hovoří kalderašskou romštinou s různými regionálními varietami. Z rodu kalderašů pochází mnoho významných romských osobností: spisovatel Matéo Maximoff (1917-1999) žil ve Francii, sestry Katarina a Roza Taikonovy - spisovatelka a výtvarnice - ze Švédska, básník, politik a výtvarník Dragan Jevremovič původně z Jugoslavie v současné době rakouský občan [Professions: Historical Development / Kalderaš in Austria], spisovatelé, folkloristé a vědci z rodu Demeterů z Ruska, spisovatel a sběratel romského folkloru z Argentiny Lolja Bernal, spisovatel a politik z Kanady Ronald Lee, básnířka Luminitsa Cioba z Rumunska a další.

Další skupina, jejíž profesionymní název je velmi rozšířen díky tomu, že i její různé rody žijí téměř po celém světě, jsou Lovar(i)ové. Lovarové byli původně koňští handlíři - odtud jejich název odvozený od maďarského slova - "kůň". [Horse traders]

Kalderaši a Lovarové jsou považováni za nejvýznamnější představitele tzv. olašských Romů neboli Vlachů/Olachů. [Vlachi]

Vlachi je název regionymního typu etymologicky související se jménem jedné ze dvou historických rumunských principalit -Valachie. Ve Valachii a Moldavě žili Vlaši neboli "olašští Romové" spolu s dalšími skupinami Romů zhruba čtyři století v otroctví. To bylo zrušeno definitivně v roce 1864 v nově ustaveném rumunském státě, který vznikl spojením Valachie, Moldavy a Sedmihradska. Po zrušení otroctví následovala jedna z velkých emigračních vln: různé skupiny Romů emigrovaly hlavně do Maďarska a do Ruska, odkud pak je války (1905, 1914-1918) a revoluce hnaly dál, do Švédska, do Španělska, do Francie, do severní i jižní Ameriky.

Název Vlachi užívají pro různé podskupiny olašských Romů zejména odborníci. Slovinský lingvista Franz Miklošič, jemuž vděčíme za první odbornou kategorizaci romských dialektů, je dichotomizoval na "olašské" a "neolašské".

Výraz Vlachi funguje převážně jako hypernymum (ambrella term) vztahující se k různým skupinám (olašských) Romů, jejichž dialekty mají základní společné rysy na rozdíl od dialektů neolašských. Hypernymum Vlachi pod sebe zahrnuje Lovary, KalderaryGurbety, Džambázy a další olašské skupiny po celém světě, které se ovšem navzájem vůbec neztotožňují, ba mnohdy mezi sebou udržují kastovní distanci.

S názvem Vlaši/Olaši je to však ještě složitější. V zemích, kde žije více "olašských" skupin, vydělují jejich příslušníci sami sebe od ostatních specifickými názvy identifikujícími jejich skupinu. V Rumunsku, Rusku, Rakousku, Švédsku, na Balkáně, v USA a v dalších zemích sídlí například jak Lovarové tak Kalderaši. Zde zastřešujícím názvem Vlachi operují leda lingvisté.

V České a Slovenské republice však reprezentují pospolitost "olašských Romů" pouze Lovarové. Početně nejvýznamnější "olašská" skupina, Kalderaši, zde vůbec nežijí. A tak tu zastřešující regionymum Vlaši/olašští Romové/Olaši ztratilo svou hypernymní funkci a stalo se apelativem identifikujícím pouze tradičně kočovné koňské handlíře, všude jinde ve světě zvané profesionymem Lovari. V ČR a SR se výraz Lovari vůbec neužívá. Neznají ho ani samotní "Olaši", kteří s Lovary jinde ve světě sdílejí dialekt, tradiční profesi, ba i některá příjmení (Stojka, Lakatoš, Bihari, atd.).

Mimochodem "Olaši" na území bývalého Československa berou apelativum "olašský", kterým je označují Rumungrové jako nutné zlo. Sami sebe nazývají pouze Roma, čáče Roma (praví Romové), někdy mesaľake Roma dosl. "tabuloví/stoloví Romové" - a to proto, že stůl, prostřená tabule, kolem níž se schází příbuzenská pospolitost, má doslova posvátnou funkci a je symbolem skupinové identity. V olašském folkloru se setkáváme s výrazem "sunto mesaľi" (posvátný stůl/posvátná tabule).

Profesionyma a regionyma jsou tedy hlavní typy názvů pro různé profesní a subetnické skupiny Romů. Další, méně početné typy, jsou "religionyma" - názvy vydělující skupinu podle jejího náboženství, "geonyma", jména odrážející charakter krajiny, kde skupina žije (hory a doliny), "antroponyma" (podle antropologických rysů), "socionyma"(podle způsobu života: usedlí, kočovní), přenesená "nacionyma" (podle příslušníků majoritního etnika - blíže v přiloženém rejstříku).

Za antroponymum bychom mohli považovat jednak názvy jako Manuš (člověk) - skupina Romů žijících převážně ve Francii - ale také Cale/Kale (černí) - tedy charakterističtí určitým antropologickým rysem.

Názvy rozlišující mezi Romy kočovnými a usedlými bychom mohli charakterizovat jako socionyma. Sem patří například autonymum kherutne Roma (dosl. domovní, domácí Romové), kterými se v některých lokalitách Slovenska označují tradičně usedlí (tj. žijící v domech) slovenští Romové. Sociálně synonymní je výraz "vatraša" - vztahující se k usedlým Romům v Rumunsku. Etnolingvisticky však "vatrša" nemají se slovenskými kherutne Roma nic společného. Výraz verdanengere/phirdune Roma (dosl. vozoví/pocestní Romové) je dnes už spíše archaické socionymní apelativum, kterým slovenští Romové označují 1. někdy veškeré kočovné Romy, 2. někdy pouze Romy "olašské" (žijící na území bývalého Československa)

Nejrozšířenější religionymum je název Chorachane Roma/Chorachaja, označující Romy muslimského vyznání. (Jinak se výraz Chorachaja pl. užívá i pro Turky, "neromské muslimy"). Chorachane Roma pak označují všechny ostatní Romy ne-muslimy názvem Dasa/Dasikane (5) Roma. K romským Dasům jsou ale přidruženi i neromští křesťané - na prvním místě Řekové, kteří v opozici vůči Turkům tvořili na územích bývalé Byzanstské říše hlavní kontaktní etnicitu.

V Turecku a v Řecku se Romové označovaní romskými křesťany souhrně jako Chorachaja dělí na kalajdží (klempíře), ajdžides (medvědáře), bohčegyz (podomní obchodníky s textilem) a další a další a další. A podobně pod souhrným religionymem Dasa je sdruženo množství profesních a subetnických podskupin, které si mnohdy spolu vůbec nejsou příbuzné. Jak religionyma Chorachaja tak Dasa/dasikane Roma fungují tedy v určitých lokalitách jako hypernyma.

K typickým geonymům patří výraz Bergitska Roma (německy Berg - "hora", "tedy""horští Romové"). Vztahuje se ke skupině Romů usedlých v horách na polské straně Polskoslovenského pomezí. Bergitska Roma jsou vlastně odštěpek Romů označovaných na Slovensku jako servika nebo "slovenska". Příbuzenství obou skupin se projevuje nejen v téměř totožném dialektu (6), ale i ve stejných příjmeních jako Mirga, Mižikar, Gábor atd. Staří Romové na obou stranách si pamatují ještě i stejné písně.

Obě skupiny mají společné i stravovací zvyklosti, pro které jsou ostrakizováni ostatními rituálně čistými Romy. Konzumují koňské maso. Odtud oprobria - hanlivé názvy: na slovenské straně dupki, na polské straně abanci. Zatímco dupki je ekvivalentní obecnějšímu názvu degeša a užívá se pro rituálně nečisté lidi vůbec, výraz labanci se vztahuje pouze k polským bergitska Roma.

Uvedené příklady atributivních názvů (exonymních, autonymních) pro různé profesní a subetnické skupiny konstituující celkové společenství Romů, nejsou zdaleka vyčerpávající. Pokusili jsme se ukázat, jak ona atributivní označení vznikají, jak se mění a posouvají v čase a prostoru - tedy vlivem socioprofesních změn v průběhu historie a vlivem migrací Romů v různých etnických prostředích. Dále jsme poukázali na základní typy názvů založených na tom, jakou charakteristiku té které skupiny Romů zdůrazňují: profesi (profesionyma typu lovari, kalderari, ursari), etnoregionální původ (regionama typu Vlachi, Rumungri), náboženství (religionyma typu Chorachane Roma, Dasikane Roma), charakter krajiny, kde skupina žije (geonyma typu Bergitska Roma), hanlivé názvy (oprobria typu labanci).

Vyznat se v názvech romských skupin je nesmírně složité. Jedna skupina (tedy lidé hovořící stejným dialektem, provozujícím stejnou tradiční profesi) může být označena několika různými názvy podle toho "kým", "kde" a "proč". "Kým" znamená kterými jinými skupinami Romů, s nimiž přichází do kontaktu, navíc eventuálně neromskými odborníky. "Kde" v jakých různých etnoregionálních prostředích. "Proč" - pro zdůraznění profese, jako odraz kastovních vztahů a zvyklostí atd. Naopak, existuje jeden název označující různé skupiny, které spolu nemají nic společného (např. španělští a finští Kale, slovenští a ukrajinští servi, atd.).

Zjistit příbuzenství různých romských naci a skupin je úkol důležitý při nejmenším pro doplnění a upřesnění historie Romů. Romistika se na něm může podílet jako komplexní humanitní vědní obor zahrnující historii, lingvistiku, etnologii, folkloristiku. Účast romských romistů na tomto bádání je obzvláště důležitá, protože mají nezastupitelnou kulturní zkušenost Roma a právě intimní kulturní detaily mohou být důležitým klíčem k otevření neznámých prostorů poznání.

1 Poprvé se z literatury dovídáme o Domech v osmém století n.l.: V tantrickém díle "Sádhanamálá" se píše o domském králi Herukovi. V první bengálské básnické sbírce "Čordžo" jsou opěvané domské ženy. V jedenáctém století se arabský vzdělanec Al Bírúní zmiňuje o domských hudebnících. Teprve později, od dvanáctého století dále se v sanskrtské literatuře psané představiteli nejvyšší varny (stavu) bráhmanů (kněží, vzdělanců, učenců) hovoří o preárijských Domech [Původ Romů] s despektem "urozených" - árjů.
2 Primární romskou identitu vyjadřuje slogan "sem Roma sam" - "jsme přece Romové". "Sem Roma sam" je dialektní podoba užívaná v tzv. "slovenské romštině" [Servika-Roma], a má své jazykové varianty v mnoha dalších romských dialektech. Výraz "sem Roma sam" funguje často jako zaklínadlo, které zažehnává eventuální hádky, rvačky, navozuje atmosféru míru a tolerance při setkání příslušníků různých subetnických skupin a podobně.
3 V některých dialektech existuje pro subetnickou (pod)skupinu Romů zobecňující název nacija. Setkala se s ním např. etnoložka A. Sutherlandové při pobytu mezi Romy kalderaši, lováry v Richmondu, USA.
4 Mnozí slovenští (servika) a maďarští (ungrika) Romové tedy výraz Rumungri považovali víceméně za urážku. V poslední době jsme zaznamenali zajímavý jev: při setkávání romských politických reprezentantů na mezinárodní platformě se hanlivost výrazu Rumungri vytrácí a někteří zejména mladí slovenští a maďarští Romové ho přijímají jako atributivní autonymum.
5 Výraz das má velice starobylou a zajímavou etymologii. V nejstarších indických posvátných spisech Védách patřil mezi výrazy, kterými árijští indoevropští dobyvatelé, přikočovavší do Indie v polovině druhého tisíciletí před n.l., užívali pro původní obyvatele. V sanskrtském slovníku (1987) jsou pod heslem dása uvedeny významy: nepřítel, neárijec, barbar, démon, otrok. V novoindických jazycích nabylo slovo dás pozitivnější konotace: otrok/sluha Boží: Kálídás - sluha bohyně Kálí, Rámdás - sluha boha Rámy, atd.
6 Na Slovensku je to regionální varieta běžná v okolí Popradu, Kežmarku, Staré Ľubovni, Spišské Staré Vsi - tedy v severobýchodních oblastech Slovenska, na hornatém slovenskopolském pomezí.
Image Verze pro tiskárnu
Image Gomilica (Slovinsko)
Image Kalderaš Dragan Jevremović s dcerou Oliverou (Vídeň)
Image On the various Roma groups in Izmir
Image On the Roma groups in Prilep
Slovensko
Děti "slovenských" Romů (Velka Lomnica [Slovensko]), 2002
Gomilica (Slovinsko), 2003
Děti dolenjských Romů (Novo mesto [Slovinsko]), 2003
Sepečides-Romni making baskets (Çırpıköy [Turecko]), 2003
Kalderaš (Polsko)