Kovačis (Kováři)

kovář, (r. charťas, kovačis, kovaľis).

Kovářské řemeslo - charťiko buťi [Buti] bylo jednou ze dvou nejtradičnějších a základních obživných činností Romů. Některé romské džáti se živily kovářskou prací už v Indii. Historické prameny se zmiňují o usedlých cikánských kovářích v Byzantské říši. Charakteristická pro romské kováře byla práce v sedě . Kováři se po hudebnících těšili nejvyšší úctě. Na předválečné slovenské vesnici měli své nezastupitelné místo, protože se specializovali na řadu drobných služeb a výrobků, které neromští kováři nedělali: např. romano karfin (slov. "cigánsky klinec" - "cikánský hřebík", tzv. "lepenkáč" - hřebík se širokou hlavičkou), "eska" na spojování přetrženého řetězu a pod. Mnozí kováři vyráběli speciální technikou i kvalitní ocel (apsin) a předměty z ocele jako nože, sekery.

Výhodou pro sedláky bylo i to, že romské kováře odměňovali za jejich služby potravinami (brambory, tvarohem, kyselým mlékem omastkem, atd.), zatímco slovenští kováři vyžadovali peníze. Někteří romští kováři bydleli dokonce mimo cikáskou osadu, ve vsi maškaral o gav.

Výroby a pomocných prací, které kovářské řemeslo vyžadovalo, se zúčastnili většinou všichni členové rodiny. Otec a některý ze synů (případně i žena nebo dcery, pokud synové v rodině nebyli) marelas pro trast (dosl. bušil do železa, tj. koval), žena nebo děti phurdenas pišot (dmýchaly měch).

Materiál, ze kterého se vyrábělo - (purane) trasta (/staré/ železo, pl.) sbíraly děti na dvorech sedláků nebo je kovář vyměňoval za výrobky nové. Hotové výrobky chodila manželka prodávat pal o gava (po vesnicích). Někdy nosila v zajdě - plachetce na zádech i dvacet třicet kilo podkov, řetězů, kramlí, motyk. Stávalo se, že za dech obešla čtyři pět vesnic.

Kovářova rodina si sama vyráběla angara (dřevěné uhlí). Na příhodném místě u lesa se postavil milíř (miľa) a po dobu, co odpadové dřevo v milíři uhelnatělo, bydleli členové kovářovy rodiny v provizorně postavené kolibě.

S rozvojem průmyslu začalo kovářské řemeslo upadat. Uživili se jím jen ti nejzručnější. Navíc se jako podmínka k tomu, aby kovář mohl provozovat řemeslo, začal požadovat výuční list. Někteří romští kováři se vypracovali na kováře umělecké, v Podunajských Biskupicích u Bratislavy založili dokonce ve třicátých letech umělecké družstvo. Ti, které řemeslo neuživilo, se snažili osvojit bašaviben - hudební profesi. Mnozí kováři pak přes týden kovali a v sobotu v neděli chodili hrát. ("Perdal o kurko marelas, sombat kurko phirelas te bašavel").

Image Verze pro tiskárnu
Image "Amen sijam kovačija ..." – "We are blacksmiths ..."
Image O Memiši buki kerel pišotesa ... – Memiši is working the bellows ...
Romský kovář s pomocníkem, 1600
Zahradní plot: umělecká práce Alojze Šarközyho (Dunajská Lužná [Bratislava]/Slovensko)
Roma blacksmiths characteristically did their work in a sitting position