Buti (Práce)

buťi f. (ind.): práce (fyzická); te kerel buťi: pracovat (fyzicky, dosl. dělat práci), v některých dialektech se užívá ve specifickém významu: dělat kovářskou práci, provozovat kovářské řemeslo. Častěji se ovšem specifikuje adjektivem romaňi/charťiko: te kerel romaňi/charťiko buťi - dosl. dělat romskou/kovářskou práci.

Výraz buťi označoval výhradně práci fyzickou, která - kromě práce kovářské - měla podstatně nižší status než například profesní činnost hudebníků nebo obchodníků. Zejména nízký status měly ty druhy buťi, při nichž se ten, kdo dotyčnou práci vykonával, musel dotýkat "nečistých" předmětů nebo materiálů. V Indii i v některých velmi tradičních romských komunitách mezi takové předměty patřila zvířecí kůže, samozřejmě výkaly a odpadky, ale i hlína. Druhy pracovích/nepracovních činností pak určovaly i hranice mezi jednotlivými rody (kastami, džátí) a jejich postavní na hierarchickém žebříčku v celkovém společenství. (Ať indickém nebo romském).

Zeptáme-li se hudebníka "Savi buťi keres" ("co děláš za práci"), odpoví (a často dotčeně) "Me na kerav buťi, me bašavav." ("Nepracuji, já hraji/živím se hudbou"). Obchodník by se ohradil podobně: "Me na kerav buťi, me šeftinav" ("Já nepracuji, já obchoduji").

Když museli za války romští hudební profesionálové fyzicky pracovat (te kerel buťi) v táborech nucených prací, anebo po německé okupaci kopat zákopy pro nacistická vojska, byl pro ně psychickým traumatem sám fakt, že "jsou nucení vyměnit smyčec za lopatu a krumpáč". Jejich naději, že se jim po válce vrátí s možností opět hrát i hudebnická prestiž, pohřbilo definitivně komunistické zřízení.

Chtěl-li se za socialismu hudebník živit hudbou, musel složit odborné a politické zkoušky. V těch mohli obstát jen hudebníci vzdělaní v gádžovských institucích - nikoli romští hudebníci vychovaní podle prastaré specifické romské tradice. Obklopeni od narození hudbou, měli kan (dosl. ucho, tj. hudební sluch) a nepotřebovali znát noty. Hrát se učili od čtyř, pěti, šesti let. Někteří ze starších hudebníků - byť hudebníků le Devlestar (dosl. od Boha) - neuměli číst a psát. Ani gramostnost k hudební profesi nepotřebovali. Komunističtí gádžové však na nich tyto znalosti - a mnohé další - požadovali. Jen zcela nepatrné procento romských hudebníků uspělo při institucionálních zkouškách - pro většinu se osudem v komunistické společnosti stala buťi - tvrdá fyzická práce na stavbách, při výkopech pražského Metra nebo ve stájích a na polích státních statků či jednotných zemědělských družstev.

Český (slovenský) výraz práce (práca) se s romským výrazem buťi tedy neztotožňuje ani v rozsahu, ani v obsahu či sociokulturním hodnocení. Práce - často implicitně chápaná v rozšířeném významu pracovistosti a píle - je v zemědělské evropské společnosti vysoce hodnocena. V tradičních romských společenstvích se - podobně jako v Indii - hodnotily profese, které s buťi neměly nic společného: hraní, obchod, artistické umění, atd.

Na druhé straně se vždy vedle prastarého opovržlivého postoje vůči buťi (fyzické práci), sahajícího až do indického sociokulturního zázemí, prosazoval princip vyjadřovaný romskými příslovími jako "manuš dživel, dar pes del" ("člověk žije, jak se dá"), "andre bida sa sikhľoha" ("v nouzi se naučíš všemu"), "feder te tut marel buťi, sar te tut marďahas bokh" ("je lepší, když tě trápí práce, než kdyby tě trápil hlad"), "te na kereha buťi, na chaha" ("když nebudeš pracovat, nebudeš jíst"). V dobách krize, nezaměstnanosti nebo sociálních změn, které Romům nedovolovaly se uplatnit s prastarými romskými profesemi, si mnoho rodin zvykalo na jakoukoli buťi, která jim umožnila přežít - a "te del le čhaven te chal" ("nakrmit děti"). Tak se zvyšoval i status fyzické práce, či lépe řečeno stálých zaměstnání spojených s fyzickou prací. Ustavovaly se "nové kasty"- rody, či dokonce osady, tak zvaných buťakere Roma (fyzicky pracujících Romů) - například horníků (ve Slovinkách u Krompachů), zedníků, vápeníků atd. Status buťi pak stoupl o to více, oč větší metriální výhody práce/buťi ve stálém zaměstnání přinášela.

Dodnes se v mnoha a mnoha romských domácnostech najdou na stěnách vyznamenání udělená "úderníkovi socialistické práce", osvědčení o členství v "brigádách socialistické práce", a podobně. Svědčí jednak o posunu v hodnocení buťi a jednak o tom, že ne všichni Romové byli "líní", "povaleči", že "se jim nechtělo pracovat".

Bohužel, v současné době se opakuje to, co Romy postihlo už tolikrát v jejich historii: sotva se přes nesčetné překážky a s velkým vypětím sil začnou začleňovat do socioekonomické struktury celkové společnosti ("Rom site šelvarbiš pes te mocinel, te kamel pre ajso than te avel sar gadžo" - "Rom se musí stodvacetkrát více snažit o to, aby se dostal na stejné místo jako gádžo") - dojde ke změně gádžovských (celospolečenských struktur), ve kterých se s marginálními, stigmatizovanými skupinami počítá rozhodně méně než s příslušníky majoritních populací. A tak jsou Romové první, kdo při restrukturaci ekonomiky přicházejí o buťi (práci/zaměstnání), na kterou si za socializmu začali zvykat a kterou postupně začali pozitivně hodnotit. [Racism and human rights]

Image Verze pro tiskárnu