Původ Romů

Indický původ Romů prokázala koncem osmnáctého století jazykovědná srovnání romštiny s indickými indoevropskými jazyky. [Origin and Denomination] Směr do Indie údajně naznačila vědcům událost, kterou znají snad všichni, kdo se zajímají o dějiny Romů. Jako první ji popsal osvícený vzdělanec ze Slovenska Samuel Augustini ab Hortis ve svém díle "Zigeuner in Ungaren" roku 1775.

" Dne 6. Listopadu 1764 mě navštívil učený knihtiskař Štefan Pap Nemethi, který mi v rozhovoru vyprávěl, co se dozvěděl od kalvínského kazatele Štefana Váliho, který tehdy působil v Almáši v Komárenské župě. Když byl Váli na vysoké škole v Leydenu, spřátelil se tu se třemi malabárskými mládenci. Když Váli zpozoroval, že jejich řeč má nemalou příbuznost s řečí našich Cikánů, využil příležitost a zapsal si více než tisíc malabárských slov, která používali, i s jejich významem. Když se Váli vrátil do vlasti, zjišťoval význam těchto malabárských slov a Cikáni mu bez námahy řekli jejich význam." (ab Hortis 1994, s. 54).

Co vlastně byla ona "malabárská" slova? Jakým jazykem malabárští studenti mluvili? Území Malabáru leží v současném jihozápadním přímořském indickém státě Kerala. Hovoří se tu malajálamsky - drávidským jazykem, který s indoevropskými jazyky (hindštinou, bengálštinou, pandžábštinou, maráthštinou, gudžarátštinou - romštinou! - a dalšími) nemá nic společného. Pokud by studenti byli mluvili malabársky - neboli malajálamsky - Váli by si žádné shody s romštinou nebyl mohl povšimnout. Studenti ovšem nepochybně patřili k nejvyšší společenské vrstvě, která užívala - zejména v psaném projevu - jazyk vzdělanců, staroindický kulturní literární jazyk Indie sanskrt. Množství slovních základů sanskrtu se vyskytuje i v moderních indických (indoevropských) jazycích - a tedy i v romštině.

Je možné ještě jiné vysvětlení. Jihozápadní pobřeží Indie bylo výspou, kde se odpradávna uskutečňovaly styky mezi Indií a západním světem. Křesťanství tu zapouštělo kořeny už v době apoštola Tomáše, který prý v jižní Indii zemřel. Je možné, že právě sem, do centra indického křesťanstí, chodili studovat indičtí křesťané z celé rozsáhlé oblasti Indie, v níž jinde se křesťanství neujalo - a kde se mluvilo jazyky skutečně podobnými romštině. Odtud pak někteří odjeli prohlubovat si křesťanská studia do Evropy.

Buď jak buď Váliho pozoruhodný postřeh se dostal "do oběhu" a všimli si ho i jazykovědci Němec Johannes Rüdiger, Angličan William Marsden a další. Ti pak a jejich následníci v dalším století nezvratně dokázali, že romština je novoindický jazyk. Ralph Turner na začátku dvacátého století určil nejbližší příbuznost romštiny k hindštině, rádžasthánským dialektům nebo k pandžábštině. Jeho klasifikace se zatím obecně přijímá.

Usuzuje se, že zhruba 70 % výrazů základního slovního fondu má romština společných s dalšími indickými (indoevropskými) jazyky. Jako příklad uvedeme dvě věty a jedno přísloví v romštině a v hindštině. Další příklady následují v ilustracích.

  • mire bala kale hin (R.) / mere bal kale hain (H.) [mé vlasy jsou černé]
  • ajsi bari rakli! (R.) / ajsi bari larki! (H.) [tak velká dívka!]
  • Me raňi, tu raňi, ko pherela paňi? (R.) / Me(n) rani, tu rani, kon bharega pani? (H.) [já (jsem) dáma, ty (jsi) dám - (a) kdo načerpá vodu?]

Původní "indická" slova v romštině mají ve srovnání se slovy přejatými největší morfosyntaktickou potenci, to znamená, že od nich lze specifickými sufixy tvořit množství dalších slov. Uvedeme příklad odvozenin od slova baro valký. Odvozuje se od slovního základu (bar-).

bari-pen (m) velikost, vznešenost, hrdost, pýcha
bar-ikan-o nadutý, pyšný
bar-ikaň-ipen (m) nadutost
bar-ikaň-ar-el pes fintit se, strojit se
bar-ar-el zvětšovat
bararel avri vychovávat
bararel pes chlubit se, vytahovat se
bar-uv-el (barol) růst
bar-av-el pěstovat
bar-eder důstojník (vzniká sémantickou extenzí od komparativu "větší")

Kromě lexiky (slov) má romština s indickými jazyky společnou i řadu gramatických a derivačních formant - koncovek a sufixů.

Např. adjektivní koncovky singuláru

  • m. – o (romština, marvárština): baro (r. Marv.) velký; kalo (r., Marv.) černý
  • f. – i r., hindi, mravárština, atd.) bari (r. Ind.) velká; kali (r. Ind.) černá

Genitivní koncovka (m. –ka [hindí] / ko [marvárí, r.]; f. –ki [hindí, marvárí, r.]) je společná s olašskou omštinou s tím rozdílem, že v ind. jazycích se pojí ke slovnímu základu, zatímco v romštině k rozšířenému kmeni:

Například

  • bijav-es-ko dives (ol. r.) / bjao-ka divas (h.) [svatební den, den svatby]
  • bijav-es-ki rat (ol. r.) / bjao-ki rat (h.) [svatební noc, noc svatby]

Dativní koncovku -ke, lokativní koncovky -te a -e (zastaralé) a některé slovesné koncovky má romština společné s bengálštinou.

Např.

  • dža! (R. h. beng.) [jdi!]
  • amen geľam (r.) / amra gelam (beng.) [my jsme šli]

Je pochopitelné, že za tisíc či ještě více let od doby, kdy Romové opustili indickou pravlast, se fonetická i gramatická struktura romštiny pozměnila. Většina změn podléhá zákonitým pravidlům a proto i v jinak znějících slovech můžeme nalézt etymologickou souvislost. Z romštiny se naříklad vytratily znělé aspiráty (bh, dh, gh a další), které si ostatní indické jazyky uchovaly, a obvykle se přeměnily na neznělé:

Např.

  • gham (h.) [sluneční žár] / kham (r.) [slunce]
  • dudh (h.) / thud (r.) [mléko]

Cerebrální (zadopatrové) hlásky charakteristické pro indické jazyky se v romštině většinou změnily na "r" anebo cerebrálnost ztratily:

Např.

  • doi (h.) [dřevěná lžíce]
  • roj (r.) [lžíce] (srovnej heslo Rom)

Jazykovým shodám mezi romštinou a dalšími novoindickými jazyky bychom mohli věnovat mnoho dalších stránek: jsou tak významné a hojné, že o indickém původu Romů nemůže být pochyb.

Samo autonymum Rom je indické: etymologicky se pojí s kastovním názvem Dom. Kromě jazyka svědčí pro indický původ Romů mnoho dalších důležitých znaků: antropologický typ (včetně převažující frekvence krevních skupin), tradiční profese Romů a domů, významné sociokulturní instituce, nepsané zákony a zvyklosti i pozůstatky specifických náboženských představ. Například instituce skupinového soudu zvaného kris, kterou si uchovali například lovárové nebo kalderašové, funguje stejným způsobem jako pančájat - tradiční soud na indické vesnici. Zákony "kastovní distance" - endogamie a zákazu komensality (společného stolování), donedávna, ne-li dodnes, dodržované v romském tradičním společenství, jsou typické pro tradiční indickou společnost (srovnej žuže Roma, Rom, džáti). Podle příkazu endogamie si příslušník jedné džáti - jednoho romského rodu nebo jedné romské subetnické skupiny - nesmí vzít za ženu dívku z rodu, který se vyděluje obvykle jinou "kastovní" profesí nebo se odlišuje jinými pravidly (nebo jiným stupněm dodržování) rituální čistoty. Zákaz komensality spočívá v tom, že příslušník džáti (kasty), která se považuje za "vyšší", rituálně "čistší", nepojí jídlo v domě příslušníka džáti, kterou považuje za "méně čistou", "nižší". Romové tedy nesporně pocházejí z Indie. Když se ovšem objevili v Byzanci (patrně v 11. století, možná dříve), v říši zaujímající rozlehlá asijsko-evropská území, buď už sami na svůj indický původ zapomněli anebo se o něm Byzantinci od nich nedověděli - anebo docházelo k pochopitelným "šumům v komunikaci" mezi příslušníky tak odlišných kultur. Můžeme-li soudit podle apelativ, jakými byli Romové v Byzanci označování, pak je Byzantinci ztotožňovali s členy sekty kouzelníků athingani (odtud pozdější apelativa jako "Cikán", "Tsigane", "Zigeuner", "Zingari", atd.) anebo s Egypťany (odtud "Gypsy", "Gitan", "Jifti", atd.) Oba exonymní názvy pro Romy se užívaly paralelně už v Byzanci: Athingani dříve, Giptoi/ Jifti později.

Pokud Romové na svůj indický původ během svého putování do Evropy zapomněli, naskýtá se otázka "jakto"? S podobnou otázkou se často setkáváme. Důvodů je několik. Na prvním místě se zkusme zeptat sami sebe, odkud pocházel náš papradědeček. Pokud nás speciálně nezajímá genealogie našeho rodu, nebudeme to patrně vědět. Pokud by nás genealogie vlastního rodu zajímala, budeme muset pátrat v matrikách - tedy písemných dokumentech. Znají-li Češi počátky českých dějin, Němci počátky dějin německých, Angličané dějiny anglické, pak je to proto, že se tomu učili ve škole, nebo že jim rodiče řekli, co si sami ze školy zapamatovali. Tedy vědomosti omezeného kruhu odborníků, "znalých litery" se různými institucionálními kanály (na prvním místě ve škole) rozšířily do širší veřejnosti. Pokud se historie neuchovává v písemných dokladech - "litera scripta manet" (zapsané zůstává) - anebo v náročných "vázaných" slovesných formách tradovaných speciálními "bardy", pak obvykle "rodová paměť" nedosáhne dále než čtyři, pět generací dozadu.

Když Romové opouštěli Indii, nepsali si o svých dějinách ani kroniky ani neměli "bardy", kteří by pamětihodné příhody udrželi před zapomenutím ve vázané slovesné formě. Ostatně pro Indy bylo typické, že si nevedli kroniky. Na druhé straně je zajímavé, že dodnes se příslušníci některých domských džátí (kast příbuzných Romům), například dom-mírásíové, specializují na funkci bardů: za hudebního doprovodu zpívají písně o historii svých džadžmánů (patronů). Ti ovšem patří obvykle k varně (stavu) bráhmanů (původně kněží a vzdělanců) anebo kšatrijů (původně vládců a bojovníků) anebo muslimských statkářů. Profese bardů domy-mirásie živí. Přesněji řečeno živí je "zákazníci/klienti", jejichž rodovou historii musí "bardi" udržet v paměti a o níž zpívají. Historie vlastního rodu se pak traduje pouze v kratochvilných historkách, které se v průběhu několika málo generací zapomenou.

Další důvod, proč Romové neuváděli "Indii" jako zemi, ze které pocházejí, je ten, že název "Indie" velice pravděpodobně vůbec neznali, tak jako ho neznali a donedávna neužívali sami "Indové", zejména Indové ne vzdělaní ve škole. Označení "Indie" je exonymní - to znamená, že je pro indický subkontinent užívali nikoli jeho obyvatelé, nýbrž příslušníci jiných národů: nejprve Peršané, pak Řekové, Římané, Arabové, Byzantinci, Angličané a postupně se ujal v celé světě. Název pro celou zemi - lépe řečeno pro ty její geopolitické oblasti, s nimiž přicházely různé západní státy v průběhu dějin do styku - se přenesl a rozšířil z názvu řeky "Indus". Ten pak odvodili řečtí a římští cestovaleté, historici a zeměpisci od sanskrtského výrazu sindhu znamenajícího "oceán", "říční veletok".

Prapředkové dnešních Romů tedy těžko mohli znát název "Indie" a vůbec se těžko mohli ztotožňovat s jakýmsi "indickým" státním útvarem, jak si ho představovali Evropané. Donedávna (a možná dodnes) se například lidé na tradiční indické vesnici ztotožňovali na prvním místě se svou džáti, pak s místem/oblastí odkud pocházejí, případně s etnickým původem (Pandážbec, Bengálec, Maráthec, atd.) - a dříve pak s "ministátečkem" rádži nebo mahárádži, v jehož poddanství žili.

Je s podivem, že ve dvou dokumentech, o nichž zatím víme, se uvádí "indický" původ Romů. Je to v kronice itlaského města Forli z roku 1422: "Aliqui dicebant, quod erant de India - Někteří říkali, že jsou z Indie" (Muratori, Script. Rerum italica XIX, 89. - Horváthová 1964).

Na druhý dokument nás upozornil vrchní rabín České republiky, pan Karol Efraim Sidon. V hebrejsky psané "Kronice světa" se hovoří o události z roku 1602, kdy král Filip vypověděl ze Španělska kušim - černé. (Dnešní Romové ve Španělsku se nazývají Kale - Černí!).

Z výše popsaných důvodů se zdá být nepravděpodobné, že by si byť někteří Romové byli uchovali v paměti "indickou" pravlast. Indie mohla být pro Evropany symbolem vzdálené, neznámé země, kde žijí tmaví lidé s nesrozumitelným jazykem a podivnou "barbarskou" kulturou. A tak úvahy o Indii jakožto pravlasti Romů byly stejně náhodné, jako domněnky o původu Romů z Nubie, Etiopie, Egypta nebo dokonce z "potopené Atlantidy".

Kdy a proč Romové z Indie odešli, není dosud přesvědčivě objasněno. Americký lingvista T. Terrence Kaufmann tvrdí, že Romové odešli z Indie ve 4. stol. př.n.l. tedy v době, kdy do severní Indie vtrhla vojska Alexandra Makedonského. Kde by ovšem Romové prodlévali téměř jedno a půl tisíciletí než se objevili v Byzanci?

Skoro v každé historické publikaci o Romech se cituje legenda zaznamenaná perským básníkem Firdausím v jeho obsáhlém díle "Šáhnáme" ("Kniha králů") z roku 1011. Podle ní měl jakýsi indický panovník daroval perskému králi Bahramovi V. (420-438) deset tisíc Lúriů - hudebníků, kteří měli obveselovat jeho dělný lid hudbou. Šáh Bahrám dal hudebníkům obilí k setbě a tažná zvířata, aby se usadili a začali obdělávat půdu. Hudebníci údajně obilí snědli a příští rok si přišli pro nové. Šáh je ovšem vykázal, aby na svých oslech táhli světem, když nejsou ochotni hospodařit. Podobnou legendu zaznamenávají ještě další historici, například perský historik Hamza Isfahání v díle z roku 961 anebo arabský historik at Tálibí (1020). Ve všech třech dílech se liší počty hudebníků, název indického panovníka, pro darované hudebníky se pak užívá kromě jména Lúriové název Zottové, což je arabské znění indického výrazu Džát. Dnešní džátové v Indii jsou zemědělci, přisuzuje se jim skytský původ. V době Bahrama V. patřili k populacím Sindhu, někteří pěstovali vodní bůvoly, někteří rybařili. Protože džátové byli první obyvatelé "Indie", s nimiž se setkali arabští nájezdníci, pravděpodobně rozšířili jejich etnonymum i na ostatní Indy. V současné době se k hypotéze "hudebníků darovaných Bahrámovi" přiklání romský lingvista z Ruska Lev Čerenkov.

Rovněž anglický romista Donald Kenrick uvažuje o tom, že by Romové mohli být potomky Zottů, kteří se později usadili se svými vodními bůvoly v močálovité krajině na jihu od Basry. V letech 820-834 si utvořili dokonce jakýsi samostatný "státeček". Povstali proti Arabům , avšak povstání bylo potlačeno arabským chalífem Mutásimem, množství povstalců bylo popraveno a zbytek deportován do města Ainzarby ležícího na hranici s Byzancí. V roce 855 byla Ainzarba dobyta Byzantinci a Zottové deportováni do byzantského vnitrozemí.

Tito a další odborníci opírají svou hypotézu o lingvistickou úvahu. V romštině je značný počet slov přejatých z perštiny - to znamená, že Romové museli být delší dobu v kontaktu s persky mluvícím obyvatelstvem. Slova přejatá z arabštiny se naopak v romštině téměř nevyskytují. Z toho výše zmínění odborníci usuzují, že Romové pobývali v Persii už v pátém, šestém století - za vlády Bahráma V. a jeho následníků ze Sásánovské dynastie - před tím, než Persii v sedmém století dobyli Arabové.

Proti této domněce stojí závažný argument: Arabové sice Persii dobyli, ale arabština nikdy nepronikla do širokých lidových vrstev, ba nenahradila perštinu ani v její funkci úředního a literárního jazyka. Arabštinu užívali někteří vzdělanci (například Hamza Isfahání psal arabsky) a zejména pak náboženští činitelé. Romové tedy na území Persie nemuseli s arabštinou vůbec přijít do styku ani poté, co sem pronikli arabští dobyvatelé.

Romové nemuseli přijít s arabštinou do významných styků ani v případě, že některé rody kovářů, hudebníků, obchodníků s dobytkem se daly do služeb - anebo byly přinuceny dát se do služeb - arabských armád. V "arabském" vojsku totiž převážně jen velitelé byli etničtí Arabové, zatímco řadoví vojáci se rekrutovali z nejrůznějších etnik, zejména z iránského obyvatelstva.

Romský profesor Ian Hancock le Redžosko z Texaské univerzity v Austinu (USA) se domnívá, že Romové - původem rádžputští bojovníci se svým vojskem složeným z nejrůznějších kast - opouštěli Indii v souvislosti s muslimskými výboji. Ty začaly vpádem vojevůdce al Qásimího do Sindhu (712) a vrcholily jednadvaceti nájezdy Muhammada z Ghazny (počátkem jedenáctého století). Právě do doby Muhammada datuje Hancock odchod Romů z Indie. Opírá se přitom o jazykovědu: podle něho se v té době ztrácel z novoindických jazyků střední rod a slova středního rodu se přechylovala k rodu mužskému. Hancock (2001) uvádí tabulku, v níž srovnává rody výrazů romských a jim příbuzných výrazů hindských. Jeho teorie je zajímavá, avšak by-li athingani (velice pravděpodobně Romové) v Byzanci už v 11. století, pak těžko mohli v témže století opouštět Indii.

Není vyloučené, že exodus Romů z Indie způsobilo více faktorů najednou (Hübschmannová 1972). Jedním z nich mohl být hladomor. Hladomory dodnes periodicky postihují pouštnaté území Rádžasthánu a vyhánějí hladovějícího obyvatelstvo hledat obživu do ostatních částí celé Indie. Společně migrují příbuzenské komunity (rody či "odštěpky" různých džáti). V Rádžasthánu, eventuálně v sousedním Pandžábu, prodlévali předkové romských rodů patrně dost dlouhou dobu před tím, než opustili Indii. (Dosud nebyla prozkoumána podobnost romštiny s hlavním dialektem Rádžasthánu s marvárštinou).

Proč ovšem příslušníci hudebnických, kovářských, obchodnických a dalších blízce příbuzných kast obrátili směr své cesty na západ? Patrně k tomu dala popud nějaká vhodná výdělečná příležitost. Mohlo to být uplatnění jejich tradičních řemesel u armády anebo u obchodních karavan. Jak armáda tak obchodní karavany potřebovaly doprovod kovářů, hudebníků, obchodníků s tažným dobytkem, léčitelů, "bavičů", kteří by zaháněli destruující nudu "manšaftu" při nutných prostojích na cestě. A právě tyto profese patří k tradičním způsobům obživy různých romských rodů a subetnických skupin (džáti), hovoří o nich v souvislosti s athingani (Romy) byzantské prameny a později nejrůznější dokumenty z celé Evropy. Konečně ještě dnes se Romové živí hudbou, kovářstvím, koňským handlířstvím, jako artisté a loutkaři tam, kde k tomu mají příležitost. Proto je téměř jisté, že si tyto profese přinesli už z Indie. Zbývá zjistit proč a jak.

Předpokládejme tedy, že část Romů (předků dnešních Romů) odešla z Indie buď jako doprovod obchodních karavan anebo naverbována muslimskými armádami. (Jen tak na okraj: pokud bychom jim vyčítali nedostatečný "patriotismus", byl by to anachronický požadavek. "Vlastenectví" - ztotožnění se s "vlastí" (národem) je jev mnohem pozdější). Mnohem početnější část "blízkých příbuzných" Romů zůstala však v Indii.

Příbuzenství s Romy hledají například političtí reprezentanti bandžárů, ambulantních obchodníků, kteří mimo jiné zásobovali armády solí. Další "příbuzní" jsou gádé lóhárové - ambulantní kováři, jejichž muži pracují stejným způsobem, totiž bešindos - v sedě jako kováři romští. Také sapéré/sanpválé by mohli mít společné předky s Romy. Sapéré (sanp - had, srovnej s romským sap) předvádějí tančící kobry, ale hlavně dovedou léčit hadí uštknutí a pracovat s jedy. O této athinganské profesi se zmiňuje několik byzantských pramenů. Protože se však hadi, s jakými sapéré pracovali, v Evropě nevyskytovali, řemslo "hadařů" zaniklo. (Udrželo se v Egyptě). S Romy jsou nepochybně příbuzné různé kasty hudebníků. Dom-mírásíové obstarávají v Pandžábu hudbu k nejvýznamnějším náboženským svátkům jako jsou například narozeniny Krišny nebo Rámy, "badiové" jsou rovněž hudebníci a v některých částech Indie se živí artistickou produkcí (nemůže být staré romské příjmení"Badi" původně kastovním jménem?), "bihariové" jsou rovněž artisté (obdoba kastovního jména a častého romského příjmení Bihari?).

Příslušníci všech těchto kast jsou považováni za potomky adivásiů, původních obyvatel Indie, kteří tu žili v dobách mohendžodárské civilizace, jedné z nejstarších na světě (srovnej Rom), a tedy možno říci, že byli jejími spolutvůrci. Tvořili tehdy nejspíše různá etnika, jejichž původní jména se patrně nikdy nedovíme a která se jmény současných kast nemají nic společného. Anebo mají?

Indický původ Romů byl sice nezvratně prokázán před téměř dvěma a půl stoletími, avšak dodnes nevíme, kdy přesně Romové z Indie odešli, proč odešli, ke kterým vrstvám obyvatelstva patřili. Rozhodně to není snadné zjistit. Avšak při týmové spolupráci lingvistů (znalců indických jazyků v jejich různých vývojových stadiích a samozřejmě znalců romštiny), historiků (a to jak odborníků na indickou historii, tak na historii perskou, byzantskou, arabskou), etnologů a dalších, by snad bylo možné dospět k závěrům, které se nejvíce blíží pravdě.

Přestože odborníci vědí už tak dlouho, odkud Romové pocházejí, do obecného povědomí tento fakt ještě nepronikl. Ani mnoho Romů nemělo příležitost se o své pravlasti dovědět - například ze školy. V populárněvědní literatuře se stále traduje polopravda o tom, že Romové už na půdě Indie patřili k "nejnižším" kastám "nedotknutelných". Toto tvrzení nezohledňuje časovou rozlehlost indických dějin, v nichž dnešní "nedotknutelní" patřili kdysi ke spolutvůrcům vyspělé civilizace, a teprve poté, co byli postupně podrobováni "árijskými" Indoevropany, se jako poražení dostávali na okraj společnosti. Právě proto, že indická "prehistorie" Romů nebyla náležitě zhodnocena, se někteří Romové od Indie jakožto od své pravlasti distancují a hledají svůj původ například v Palestině, v Egyptě a podobně. Na druhé straně je více těch Romů, kteří právě ve svém indickém původi nacházejí jeden ze zdrojů národní hrdosti. K takovým patřil například romský básník z Ruska (narozený v Lotyšsku) Leksa Manuš. Vytvořil v romštině parafrázi jednoho ze dvou nejstarších indických eposů "Rámájanam". Samozřejmě i romští historici, jako už jmenovaný Ian Hancock, zesnulý Bartoloměj Daniel nebo Jana Horváthová a další, si jsou indického původu Romů vědomi a snaží se přispět k zaplnění bílých míst "indických" romských dějin.

I v Indii velice sílí zájem o Romy. V hlavním městě Indie Čandígarhu funguje od počátku sedmdesátých let centrum Roma, které založil původně politik a diplomat W.R. Rishi. Vydává časopis "Roma" a publikuje romskou literaturu - vydal například právě Manušovu parafrázi "Rámájany".

Na půdě Indie se pořádají mezinárodní kulturní romské festivaly - jeden z nich konaný v Čandígarhu v roce 1993 oslovila tehdejší ministerská předsedkyně Indira Gándhiová.

Dobře pochopená indická kultura a historie může přispět k národní hrdosti Romů.

Literatura

ab Hortis, Samuel Augustini (1775-1776 / 1994) Cigáni v Uhorsku 1775 / Zigeuner in Ungarn 1775. Bratislava.
Fraser, Angus (1998) Cikáni. Praha.
Hancock, Ian (2001) K upřesnění doby odchodu mluvčích protoromštiny z Indie. In: Romano džaniben 3/4, pp. 6-12.
Horváthová, Emilia (1964) Cikáni na Slovensku. Bratislava.
Hübschmannová, Milena (1972) What can Sociology suggest about the Origin of Roms. In: Archiv orientální 40/1, pp. 51-64.
Kenrick, Donald (1994) Gypsies: from India to the Mediterranean. Paris.
Majumdar, RC (ed.) (1960) The classical accounts of India. Calcutta.
Matras, Yaron (1999) Rüdigerův příspěvek k objasnění původu romštiny. In: Romano džaniben 3/4, pp. 80-102.
(2000) Rozhovor s Karolem Efraímem Sidonem, vrchním rabínem v České republice. In: Romano džaniben 1/2, pp. 3-11.
Image Verze pro tiskárnu