Paramisi

paramisi, f. paramisa, pl. (ř) pohádka, příběh

Pohádka je nejformalizovanější (nejustálenější) prozaický útvar ve folklorní slovesnosti Romů. Ustálenost se projevuje jak v aspektech obsahových tak stylistických, formálních. Z hlediska obsahu jsou ustáleným prvkem pohádky její syžety (typy pohádek, motivy), z hlediska formy pak typické formule - fogaša.

Na vypravěče se klade požadavek, aby "te vakerel avka sar hin, sar kampel / sar džal e paramisi / skladnones" - dosl. "aby mluvil, tak jak to je, jak je třeba / jak jde pohádka / "skladně"", to znamená, aby zachoval hlavní syžet pohádky a správnou obsahovou návaznost. Dobrý vypravěč musí užívat šukar lava - krásná slova a fogaša - standartní pohádkové formule. Tyto obsahové a formální aspekty se týkají všech pohádkových žánrů.

Servika Roma rozeznávají dva hlavní druhy pohádek: vitejzika paramisa - hrdinské příběhy a pherasune paramisa - žertovné pohádky.

Vitejzika paramisa se označují ještě druhým názvem bare paramisa - dlouhé příběhy. Vzpomínají-li staří Romové na pohádkové sešlosti, na dobré vypravěče a na vitejzika paramisa, užívají téměř stereotypně větu "jekh vitejziko paramisi bari džalas, the štar pandž ori" - "jeden hrdinský příběh trval dlouho, i čtyři pět hodin". [pro paramisa] Anebo "o phuro XY chudňa te vakerel efta, ochto orendar raťi - jekh paramisi vakerelas dži tosara" - "starý XY začal vyprávět v sedm, osm hodin večer a jednu pohádku vyprávěl až do rána." Autorka tohoto hesla zažila sedmihodinové vyprávění jednoho hrdinského příběhu. Vypravěčem byl pan Michal Adam-Janču z Kladna u Prahy (1976). Přepis příběhu obnášel 105 strojopisných stran.

I žertovné příběhy (pherasune paramisa) mají druhý název naznačující jejich délku: charne paramisa - krátké příběhy.

Podžánrem krátkých příběhů jsou džungale paramisa - dosl. sprosté pohádky, "dekameronské" anekdoty, při jejichž vyprávění se posílají děti za dveře: "Čhavale avri!" - "Děti ven!".

Charakteristiky jednotlivých pohádkových žánrů vyjádřené v jejich názvech nejsou pochopitelně přísně vyhraněné: humorné nebo "dekameronské" prvky se vyskytují ve vitejzika paramisa, charňi paramisi (krátká pohádka) může být delší a naopak hrdinský příběh spadající mezi bare paramisa (dlouhé pohádky) může být kratší. V průměru nicméně pohádkové žánry svým názvům odpovídají.

I standartní formule - fogaša - se uplatňují ve všech pohádkových žánrech, i když v hrdinských příbězích mají k uplatnění větší prostor.

Mezi standartní formule patří na prvním místě formule úvodní a závěrečná. Úvodní formule zní: "Sas kaj na sas, mre gule (Devla) bachtaleja the čačeja" - dosl. "byl, kde nebyl, můj sladký (Bože) požehnaný / žehnající a pravdivý / opradový / spravedlivý". Slovo Devla - Bože, se často vynechává, protože každý ví, že epiteta gulo (sladký), bachtalo (požehnaný, šťastný / žehnající) a čačo (pravdivý / opravdový / spravedlivý) se nemůže vztahovat k nikomu jinému, než k Bohu. Úvodní formule mívají nevýznamné varianty, které spočívají ve změně slovosledu nebo ve výčtu Božích přívlastků. (Např.: "Mre gule, bachtaleja, sas kaj na sas" - "můj sladký, požehnaný, byl kde nebyl").

Závěrečná formule zní: "Te na mule, dži adaďives dživen" - "pokud neumřeli, žijí dodnes". Týká se hrdinů, kteří zvítězili nad zlem - nad čarodějnicí, drakem, zlým králem, proradnými druhy atd. V pherasune paramisa vítězí Rom nejčastěji nad lakomým, hloupým, bohatým sedlákem (gadžo) nebo farářem (rašaj), někdy hrabětem (grofos). Vítězí tím, že svému protivníkovi "predžal pre goďi" - dosl. "přejde přes rozum", neboli ho napálí, doběhne, přemůže důvtipem.

Hrdinou vitejzika paramisa, ale i pherasune paramisa, bývá často čhavo - romský chlapec. Většinou pochází z chudé romské rodiny - a pochopitelně z rodiny mnohadětné. Je-li tomu tak, pak následuje po úvodní standartní formuli další formule: "...sas jekh čoro Rom. Sas les ajci čhave, keci hin pro ňebos čercheňa (a mek jekheha buter)" - "...byl jeden chudý Rom. Měl tolik dětí, kolik je na nebi hvězd (a ještě o jedno víc)."

Ve vitejzika paramisa se čhavo setkává s protivenstvími a se zlem ztělesněným v nadpřirozených i "přirozených" bytostech, vyskytujích se v pohádkách celého euro- asijského kulturního okruhu. Je to drak (šarkaňis), ďábel / démon / čert (beng), čarodějnice (bosorka, indžibaba). Mezi "přirozené" protivníky hrdiny patří zlý král (kraľis), závistivá, zlá královna.

Bosorka ovšem nemusí být vždy jednoznačně zlá. Čhavo si ji může naklonit, "te džanel lačho lav te phenel" - když k ní je zdvořilý, dosl. "když umí říci dobré slovo". Ona zdvořilost je opět vyjádřená standartní formulí pozdravu: "Mi del o Del lačho ďives, mri kedvešno phuri daje" - "nechť ti dá Bůh dobrý den, má drahá stará matko". Na to odpovídá čarodějnice: "Mi del o Del the tuke (vitejzina). Te mange na džanľalas kada lav te phenel, imar pal e žeľeno čar na phirďalas / imar tut chaľomas pal o svetos" - "Dej Bůh i tobě (hrdino), kdybys mi byl nedovedl říci tohle (zdvořilé) slovo, už bys nechodil po zelené trávě / už bych tě byla sprovodila ze světa".

Král obvykle zadává romskému chlapci nesplnitelné úkoly, aby se ho zbavil. Zadání končí hrozbou "miro charo, tiri men" - "můj meč, tvá hlava", tedy: pokud nesplníš úkol, budeš o hlavu kratší.

Další pohrůžku, kterou se hrdinu snaží zastrašit jeho sok, vyjadřuje formule: "adaďives imar tiri zumin na chaha, tiri zumin chava me" - "dnes už svou polívku jíst nebudeš, tvou polívku sním já".

I princezny se popisují standartní formulí: "sas ajsi šukar, hoj andro kham šaj dikhehas, pre late na (ajsi žara andal late demelas / somnakaj pal late čuľalas)" - "byla tak krásná, že do slunce jsi mohl hledět, ale na ni ne (taková z ní tryskala záře / zlato po ní teklo)". Princezny často "jedním okem pláčou, jedním okem se smějou" - ("jekha jakhaha rovel, jekha jakhaha asal"): věří, že je čhavo vysvobodí, ale zároveň se bojí o jeho život.

V romských pohádkách se uchovaly velice staré, archetypické obraty upomínající na indickou pravlast Romů, na indickou mytologii. Je to zejména obrat trin sveti (tři světy - sanskrtky triloka): "oj (e princezna) sas ajsi šukar, hoj pro trin sveti la para na has" - "ona (princezna) byla tak krásná, že jí ve třech světech nebylo rovno.""Sas les trinesvetengeri zor" - "měl sílu tří světů." Když se autorka tohoto hesla ptala vypravěčů, co výraz trin sveti znamená, nedověděla se více než "avka pes phenel" - "tak se to říká". Tedy filosoficko-mytologické zázemí se vytratilo a zůstal pouhý obrat.

Snad ve všech vitejzika paramisa je Bůh implicitní nebo explicitní silou, která hrdinu podporuje, drží a pomáhá mu vítězit. Oproti ideologii pohádek neromských (literárně zpracovaných), v nichž hrdina musí vždy vítězit vlastní silou, vlastním důvtipem, v romských pohádkách nejednou zvítězí hrdina díky Bohu, díky Božímu zázraku. Del - Bůh se rovněž vyskytuje ve standartních formulích nebo obratech. "Diňa o Del tosara / ďives / rat" - "Bůh dal ráno / den / noc.""Le Devleske som andro vast" - "jsem v rukou Božích.""Sas les trinesvetengeri zor. O Del sas jekh, jov pal o Del aver" - "(hrdina) měl sílu tří světů. Bůh byl první, on hned druhý po Bohu.""So o Del dela, oda ela" - "co Bůh dá, to bude" Protivník se ptává hrdiny: "Kames te dživel čino abo but?" - "Chceš žít krátce anebo dlouho" ? Načež čhavo odpovídá: "Aňi čino, aňi but, ča sar o Del dela" - "Ani krátko ani dlouho, jenom jak Bůh dá."

Boží moc či Boží požehnání se implicitně projevuje v jasnozřivosti hrdiny a hrdinky. Jasnozřivost se vyjadřuje rovněž ve standartní formuli, kterou oslovuje vyvolená (osvobozovaná) dívka romského chlapce: "Mek andre la dakero per salas, imar džanavas, hoj aveha miro rom" - "ještě jsi byl v matčině břiše a už jsem věděla, že se staneš mým mužem." (Konvenční životní čas, to je stáří hrdiny a hrdinky, zde jakoby nehrál roli a byl zasazen do stejné mystiky a "nadpřirozenosti" jako děj a celé vybavení pohádky).

Zázračnost hrdiny a hrdinky se projevuje ve zvláštních tělesných znacích: "sas les / la čhonoro tel e balogno khak, khamoro tel e čači khak" - "měl / měla měsíček v levém podpaždí, sluníčko v pravém podpaždí". Tím, že má hrdina a hrdinka stejné znaky, je dáno jejich osudové spojení. (Měsíc na levé straně a slunce na pravé je symbolika obsažená jak v indické mytologii, tak například v čakrové filosofii. Nemůžeme i v tomto častém motivu opakujícím se v romských pohádkách hledat ozvuky Indie?)

Jednou z důležitých fukncí vitejzika paramisa je předestřít a utvrdit etické hodnoty jako je dobro, slušnost, pokora před Bohem a odevzdání se do Božích rukou, schopnost odpouštět. Často nacházíme etické hodnoty nejen líčené příběhem, ale i zdůrazněné příslovími. Jsou to přísloví odlišná od pragmatických každodenních rčení typu: "manuš dživel, sar pes del" - "člověk žije, jak se dá", nebo: "savo bur, ajso bur, ča te pre tute na cirdel" - "ať je křoví jakékoli, hlavně že na tebe nefouká." Přísloví excerpovaná z pohádek servika Romů jsou etické imperativy: "vaš lačhipen, lačhipen užareha" - "za dobro, dobro očekávej.""Aves lačheha, arakhes lačho, aves phujeha, arakhes phuj" - dosl. "přicházíš s dobrým, nalezneš dobro, přicházíš se zlou, nalezneš zlo."

Etická hodnota odpuštění je vyjádřená příslovím: "Sar dživaha, te na džanaha te odmukel" - dosl. "jak budeme žít, když nebude schopni odpustit?" Tato hodnota se projevuje i v obsahové zvláštnosti, s níž se v pohádkách ostatních národů tak často nesetkáváme: hrdina na konci příběhu odpustí zrádným bratrům, kteří ho ze žárlivosti chtěli zahubit, zázračně vzkříšená matka odpustí svému muži, který ji zavraždil kvůli milence - a nakonec všichni žijí krásně a šťastně, dokud neumřou.

Odpouštění je ovšem omezeno hlavně na členy rodiny, někdy na lidi vůbec (zejména pokud se chtějí polepšit). Netvorům se neodpouští, ty je třeba zabít, aby "phujipen / zrada te na avel buter pr’ada svetos" - "aby zlo / zrada nebylo více na tomto světě".

Filosofická formule "sar upre avka the tele, sar tele, avka the upre" - "jak nahoře, tak dole, jak dole, tak nahoře" - se sice nevyskytuje v pohádkách běžně, ale několikrát zaznamenána byla. Například v onom rozsáhlém eposovitém příběhu již zmíněného Michala Adama-Janču.

V pohádkách nacházíme ovšem i hrdiny hloupé a nemorální. Vyskytují se zejména v pherasune paramisa - žertovných příbězích. Hloupý nemusí být vždycky jen gádžo. V řadě humorek baví posluchače "dilino Rom" - hloupý Rom, nebo naopak "baro špekulantos" - protřelý chlapík, který ve svůj prospěch podvede i nevinného poctivce. Takovíto "hrdinové", jejichž morálkou je člověk někdy otřesen, se ovšem vyskytují běžně i v pohádkách celé euroasijské oblasti.

Mnohé typy a syžety romských pohádek, a to jak vitejzika, tak pherasune, lze zařadit do katalogu Aarneho-Thompsona, a tedy se opakují i v pohádkách neromských sousedů. Z toho někteří cikanologové (např. J.Vekerdi 1980, s.5) usuzují, že Cikáni nemají vlastní folklor a pouze překládají a reprodukují folklor majoritních společností (Hübschmannová 1996). Tomuto omylu podlehl i tak bystrý romista jako je A.Fraser (1998). Významná německá folkloristka Köhler-Zülch správně ukazuje, že syžety a typy pohádek jsou společným, "putovním" kulturním dědictvím celé euro-asijské oblasti (1992).

Významný folklorista, etnolog a indolog německý profesor Heinz Mode, znalec indických pohádek, dokazuje statistickým rozborem, jak významné množství romských pohádek se svým typem shoduje s pohádkami indickými, perskými, tureckými - a na základě toho vyjadřuje hypotézu, že Romové patřili k nositelům indických pohádkových typů a motivů do Evropy. (Mode 1983-1985).

Indické zázemí romských pohádek připomínají i některé typické postavy, byť "oděné do evropského kulturního hávu". V indických i evropských pohádkách se vyskytuje postava "Modrovouse", který vraždí své ženy. Proměňuje se z netvora na (krásného) muže "sňatkového podvodníka". Jako krásný muž si namluví nic netušící dívku a tu pak proměněn v netvora sežere. V indických pohádkách má netvor podobu tygra (Tauscher 1959). Jenomže tygři v Evropě nežijí, a tak se v romských pohádkách ze Srbska modifikuje tygr na psa (sběr romisty a folkoristy Rade Uhlika) a v pohádce servika Romů na čarnokněžníka Preparuda - Proměňovače (Giňa 1999).

Další postava, jejíž metamorfozu si vyžádala odlišná indická sociokulturní skutečnost, je typ nenávistné druhé manželky. Ta chce sprovodit ze světa manželku první anebo její děti (viz také Kajkéjí v eposu Rámájanam). V době, kdy Romové došli do Evropy, tu už polygamie neexistovala, a tak se záškodnická "druhá manželka" změnila v romských pohádkách v čarodějnici, kuchařku-čarodějnici, služku-čarodějnici. V pohádce Pal e romaňi princezna the pal e indžibaba - "O romské princezně a úkladech ježibaby" se říká: "O kraľis peske ľikerlas indžibaba, sar čirla sas indžibabi, džanes, na, ta kajsi indžibaba sas le kraľis pre dvora" - "Ten král si pěstoval ježibabu, jak dříve bývaly ježibaby, víš přece, ne, tak takovou ježibabu měl ten král na dvoře". (Hübschmannová 1973, s. 62). Ježibaba se chtěla zbavit romské princezny, do které se král zamiloval, a snažila se ji všemožně sprovodit ze světa. Ale proč by si měl král pěstovat na dvoře ježibabu? Není jejím prototypem druhá manželka, která má důvod odstranit svou sokyni? Tento syžet je velice častý jak v pohádkách indických, tak romských a evropských vůbec.

V komentářích k pohádkám obsaženým ve čtyřdílné sbírce H. Modeho (1983-1985) nebo v komentáři k pohádkám sebraným M. Hübschmannovou (1973) je vidět, kolik romských pohádek je "originálních": buď tím, že jejich syžety se v mezinárodních pohádkových katalozích nevyskytují, anebo jsou zcela nezvykle pospojovány a kumulovány. Právě originální kumulací syžetů anebo tvůrčí improvizací vypravěče nabývá vitejziko paramisi na délce.

Některé bare paramisa (dlouhé pohádky) nemají daleko k eposu. Charakter eposu se projevuje například v tom, že se vypráví o několika generacích hrdinů, z nichž hrdina každé následné generace předčí silou, jasnozřivostí, mírou Božího požehnání svého otce, děda, praděda. Typickým příkladem takové pohádky je "Nemtudomka" (Hübschmannová 1973) nebo dosud nezveřejněný "epos" Michala Adama.

Vyprávění pohádek bylo ještě počátkem osmdesátých let 20. století nesmírně důležitou a oblíbenou kulturní událostí. Pohádky si mezi sebou vyprávěli dospělí, veřejnými vypravěči byli muži, zatímco ženy přenášly pohádky "domů" anebo do zvláštních ženských sešlostí. Je až neuvěřitelné, jak drasticky byla tradice pohádek přervána celým komplexem změn v současném životě Romů.

Nakonec chceme poukázat ještě na jedno obsahově-formální specifikum romských pohádek dané tím, že ještě donedávna byly nejen tradičním folklorním útvarem, ale zároveň útvarem reagujícím na každodenní život, jeho problémy i "rekvizity". A tak v jedné pohádce servika Romů vedle sebe mírumilovně existuje král se sociální pracovnicí, krásná princezna září jako "dvoustovka žárovka", král dává inzeráty do novin nebo do televize, a podobně. Tato spojení mohou připadat absurdní a zábavná intelektuálním gádžům - většina romských posluchačů je většinou bere jako něco zcela "normálního". Aktualizace a improvizace nesmějí však být na úkor obsahové návaznosti, nesmějí "nabourávat" tradiční syžet.

Romské pohádky sbíralo velké množství "cikanologů". Stačí pročíst komentáře ve čtyřdílném souboru pohádek vydaných H. Modem (1983-1985). Pohádky vyprávěné v přirozené vyprávěcí situaci pro paramisa se ovšem liší od pohádek, které si sběratelé (gádžovští) nechali diktovat romským vypravěčem v situaci nepřirozené. Toho si pochopitelně všiml rakouský romista Mozes Heinschink (Cech et al. 2001), jehož magnetofonové nahrávky představují snad vůbec nejrozsáhlejší sbírku romského folkloru na světě, i autorka tohoto hesla (Hübschmannová 1996). Dříve analyzovali odborníci pohádky "diktované" (i proto, že magnetofony neexistovaly). Dnes přibývají sbírky s autentickými nahrávkami a tím vzniká materiál vybízející k dalšímu zkoumání.

Krásnější než romské pohádky zkoumat je ovšem pohádky číst. A ještě krásnější je pohádky poslouchat spolu s napjatým posluchačstvem v podání romského vypravěče. To, bohužel, se už dnes v Čechách nebo na Slovensku podaří málokomu. Avšak romští autoři jako je Andrej Giňa, Vladislav Haluška, František Demetr, Helena Demeterová, Magda Hoffmannová, jako byl zesnulý Elemír Baláž nebo Šani Dzurko, se často často vracejí k pohádkám, které slyšeli na dávných sešlostech pro paramisa, reprodukují a ztvárňují je literárně, dotvářejí je po svém a tak otevírají cestu přirozenému vývoji od slovesné folklorní tvorby k psané literatuře.

Literatura