Pro Paramisa

pro paramisa dosl. na pohádky (paramisi f. pohádka).

Tradiční kulturně formalizovaná sešlost, při níž si dospělí vyprávěli pohádky. Funkci oficiálních vypravěčů "na veřejnosti" zastávali muži, doma vyprávěly pohádky i ženy. Vybrané krátké pohádkové příběhy sloužily jako výchovný prostředek a poučení pro děti. Na veřejných pro paramisa byly děti ovšem jen trpěné, a pokud přišla řada na dekameronsky laďěné humorky (džungale paramisa), musely děti opustit místnost. V pohádkách - často mnohahodinových hrdinských příbězích (vitezika paramisa) - se tradovaly etické normy, pěstovala se "krásná řeč". Dobří vypravěči požívali obecnou úctu a byli známí po celém kraji. Někdy si dokonce najímali Romové od sedláků koňský potah, aby si některého významného vypavěče přivezli ze vzdálené vesnice k sobě do osady pro paramisa.

Kulturní seance pro paramisa měla svá pravidla Dodržoval je každý, kdo nechtěl být považován za nevychovaného hrubce, degeše. V létě se vyprávělo venku, v zimě a za špatného počasí se posluchači scházeli v největším stavení v osadě a k pravidlům pro paramisa patřila úhrada majiteli za pronájem jeho bytu. Kdo mohl, přispěl malým finančním obnosem, kdo neměl peníze, přinesl polínko dřeva, aby se mohla místnost vytopit. Vypravěč byl odměňován tabákem do dýmky.

Na rozdíl od bašaviben - hudebních zábav se zpěvem a tancem - se při pohádkových seancích nejedlo a zejména se nepil alkohol.

Posluchači se nesměli bavit ani skákat vypravěči do řeči. Naopak se čekalo, že budou jeho vypravěčsko-herecký výkon průběžně hodnotit a povzbuzovat smíchem, vzdechy, výkřiky hrůzy a nejrůznějšími citoslovci.

Pamětníci těchto skvělých, mnohahodinových seancí, je hodnotili stereotypní větou: Tak jako gádžové chodí do divadla, my jsme chodili na pro paramisa.

Image Verze pro tiskárnu