Dom – Mirásí

Domové (etymologie jasně dokazuje souvislost indického Dom a indoevropskými jazyky užívaného Rom) jsou příslušníci kasty či etnické skupiny, žijící především v indickém Rádžastánu a Pandžábu a v severních oblastech Pákistánu. V dnešním indickém kastovním systému (který ovšem není přijímán např. buddhismem či tantrismem) má tato skupina nízké sociální postavení. K tradičním dědičným profesím jejích příslušníků patří především hudba a jiné typy zábavy, dále obchod, tkalcovství, košíkářství, výroba sít, kovářství , kotlářství , žebrání. [ Professions ] Často se ovšem zdůrazňuje – a zdůvodňuje širokým profesním spektrem, že se označení Dom / dom nevztahuje na jednu kastu, nýbrž je generickým označením více endogamních profesních skupin, které mohly patřit k předárijskému obyvatelstvu Indie.

Orální tradice užívá fráze domogushpur rajogushpur (ind. domský princ – vládnoucí princ), která shrnuje vyprávění o společném původu panovnického rodu a dědičných hudebníků – Domů / domů.

Pro domské hudebníky je charakteristické rozdělení úloh podle pohlaví: zatímco muži jsou hráči na hudební nástroje, ženám a dětem je vyhrazen zpěv milostných, lyrických a velmi často genealogických písní (při kterém se doprovázejí na buben) a tanec. Zpěvačky, často negramotné, se vyznačují mimořádnou pamětí, díky níž mohou nejen přednášet písně o tisíci verších, ale jsou i živou kronikou rodiny, jejichž mnohá pokolení předků opěvují. Domští hudebníci bývali a jsou ve službách bohatých hinduistických či muslimských rodin, pro něž přednášeli i klasickou poezii, např. Mirsu Gháliba.

Běžný domský instrumentální soubor Pákistánu tvoří přinejmenším tři hudebníci, z nichž jeden hraje buď na dvouplátkový nástroj hobojového typu surnáí nebo na některý typ flétny, zatímco další dva na bubny: dvoublanný dadan a párový dáman. Toto nástrojové spojení je typické pro oblasti zasažené arabsko-islámským kulturním vlivem. Tento typ nástrojové hudby se označuje jako haríp.

Zatímco Domové jsou hinduisté, hrající a zpívající pro hinduisty a muslimy, muslimští lidoví hudebníci se označují jako mirásí (tento termín nahradil kolem r.1870 starší quasi-kastovní pojem Dharhí) nebo manganihárové (odvozeno od ind. "žebrat"). Mirásí hrají převážně při obřadech a oslavách, spojených s rodinným cyklem (narození, obřízka, svatba, smrt), a devocionální hudbu v hinduistických chrámech. To, že konvertovali od hinduismu k islámu, je patrné z některých hinduistických zvyků i ze jmen v jejich genealogiích.

Podobně jako u Domů / domů, i v případě mirásí je hudební projev rozdělen podle pohlaví: ženy jsou zpěvačky a tanečnice, přednášející často genealogické zpěvy; doprovázejí se na bubny. Muži-hudebníci jsou instrumentalisté, hrající vedle bubnů na nejrůznější nástroje dechové i strunné. Nejčastějšími melodickými nástroji rádžastánských mirásí je vedle dvouplátkového nástroje surnáí smyčcové kamajčá (kamaychá).

Domové zdůrazňují, že hudební profese vyžaduje celé soustředění: v kterémkoli okamžiku musí být hudebník schopen hudbu vytvářet a provozovat. To stojí pochopitelně v kontrastu s tradičními hodnotami okolního usedlého obyvatelstva, u nějž je vysoce ceněno formální vzdělání. Pro Domy je nejvyšší hodnotou hudba.

Literatura

Arnold, Alison (ed.) (2000) South Asia. The Indian Subcontinent, New York.
Hübschmannová, Milena (1997) Domští hudebníci v Indii. In: Romano džaniben 3-4, pp. 11-27.
Neuman, Daniel (1980) The Life of Music in North India. The Organization of an Artistic Tradition, Detroit.
Image Verze pro tiskárnu
Image 2 Surnāī and 2 drums