Etymologie
Pojem f. = vlámský se objevil koncem 18.století ve smyslu povýšeně okázalý; zároveň označuje i
plameňáka, jehož držení těla s esovitě prohnutou šíjí a pozdviženou nohou připomíná typické držení těla
tanečníka flamenca.
Historie flamenca
Nejranější zprávy z počátku 19.století svědčí o hudebních "párty", při nichž
gitanos hráli a zpívali, podporováni a odměňováni (pro pobavení) místní
honorací (příslušníky šlechty a statkáři).
Za "zlatý věk"flamenca je považováno období cca 1840 – 1920: v
Madridu a Seville byly v té době otvírány tzv. "café cantantes"
(hudební kavárny), v
nichž působili hudebníci a tanečníci flamenca na základě pracovních smluv. V té době
se jednak profiloval charakteristický zpěvní projev f. – cante, na důležitosti
nabýval také tanec. Od
počátku 20.století se – zejména pod vlivem Ramóna Montoyi – mění kytarová hra z pouhého doprovodu, takže od
poloviny 20.stol. se ve flamencových projevech lze setkat i s kytarovou hrou bez zpěvu. Období
café cantantes je ovšem někdy považováno také za počátek komercionalizace
flamenca.
Ve 20. – 50.letech 20.století se střetávaly dva přístupy k f.: na jedné straně komerční styl, označovaný
jako opera flamenco (operísima) se sentimentálními písněmi (cuplé
flamenco), ovlivněnými španělskými zarzuelami a latinskoamerickým folklórem, s
hlasovou ekvilibristikou a divadelními efekty. Tento styl vyvolal kritiku španělských intelektuálů a umělců
(M.de Falla, F.G. Lorca), kteří naopak ve flamencu spatřovali
"duši Andalúzie" a
zdůrazňovali romantickou a spirituální stránku flamenca. V době Francovy diktatury
bylo však státní kulturní politikou upřednostňováno komerční pojetí flamenca, zdůrazňující povrchní
radostnost.
Širší mezinárodní zájem o flamenco se probouzí v 50.letech – částečně díky
cestujícím hudebně-tanečním skupinám f. V r.1958 byl v Jerez de la Frontera založen Ústav pro výzkum
flamenca ("Catédra de Flamenco"), ve větších španělských městech jsou současně zakládány
flamencové kluby, začínají se pořádat regionální festivaly f. a interpretační
soutěže.
Od 60.let se rozvíjí i Nuevo flamenco (nové f.), v němž se pojí prvky f. s prvky
západní populární hudby, hudby latinskoamerické, arabské či africké. Jedním z nejvýznamnějších
představitelů tohoto žánru je virtuózní kytarista Paco de Lucía, který svou hrou, spojující f. s jazzem a
latinskoamerickými rytmy, od počátku 70. let mimořádně silně ovlivňoval hudebníky f.
Hlavní rysy
V žánru flamenca se tradičně pojí zpěv (cante), kytarová hra
(toque) a tanec (baile).
Za nejdůležitější je považován mužský či ženský zpěv, který byl v prvopočátcích (před obdobím
café cantantes) nedoprovázený, resp. doprovázený pouze rytmickými nástroji (později
kastanětami). Pro zpěvní projev je příznačné užívání intervalů menších než půltón, enharmonické modulace,
poměrně malý ambitus, nepřesahující sextu, a rytmus nepodřízený metru. Spolu s expresívním výrazem,
užíváním citoslovců a hrdelním rejstříkem navozuje zpěv atmosféru, která koresponduje s bolestiplnou
tematikou textů.
Ze stylového hlediska se ve zpěvním projevu (a s ním samozřejmě i v souvisejících ostatních hudebních
složkách) rozeznávají tři formy, jimž odpovídají i formy poetické: Cante jondo
(dosl.hluboký zpěv = niterný), považovaný za nejstarší, založený na poetické formě siguiriya a dvanáctidobé
rytmické struktuře; cante intermedio (střední zpěv) vznikl smísením
cante jondo se španělským folklórem resp. populární hudbou.
Cante chico (malý, = lehký zpěv) přejal některé prvky latinskoamerické hudby,
představuje extrovertnější interpretační přístup.
Zpěvní texty v andalúzském nářečí španělštiny mají formu tří- až pětiveršových strof, které tvoří základní
kostru. Tu obohacují zpěváci f. variacemi. Některé texty jsou anonymní, mnohé však pocházejí od známých
autorů (M.Machado, M.Balmaseda, G. Lorca). Nejčastějšími tématy jsou utrpení a smrt, láska a bolest, působená
láskou, naděje i beznaděj…to vše reflektováno s fatalismem a nihilismem. Některé zpěvy z okruhu
cante chico mají humorný námět, v němž je však přimísen tragický podtón.
Kytarová hra, která se stala organickou součástí f. až v období café cantantes, užívá
nejrůznější techniky rozeznívání strun včetně obtížných prvků ve hře levé ruky. Kombinují se arpeggia,
vybrnkávané melodické pasáže, tremola, hraná čtyřmi prsty, i perkusívní hra rytmických figur.
Taneční složka flamenca se postupně vyvíjela od statičtějšího projevu, souvisejícího s
původními lamentačními písněmi gitanos. Později pronikaly do
flamencového okruhu některé španělské lidové tance (např. seguidilla,
fandango, zarabanda), které rozšiřovaly stylový okruh chico.
Kromě forem, spojujících zpěv s tancem, existují i útvary čistě zpěvní, např. zpěvy náboženského
charakteru.
V tradičním kontextu flamenca mají důležitou roli i posluchači, kteří se aktivně
účastní nejen povzbuzujícími výkřiky, ale i rytmickým tleskáním apod. Při koncertním provozování zastává tuto
roli jeden zpěvák.
Přestože interpreti flamenca nemusí nutně patřit ke gitanos,
mnoho nejvýznamnějších interpretů z této etnické skupiny pochází (např. La Niña de los Peines, Ramón Montoya a
další).
|