Flamenco

Etymologie

Pojem f. = vlámský se objevil koncem 18.století ve smyslu povýšeně okázalý; zároveň označuje i plameňáka, jehož držení těla s esovitě prohnutou šíjí a pozdviženou nohou připomíná typické držení těla tanečníka flamenca.

Historie flamenca

Nejranější zprávy z počátku 19.století svědčí o hudebních "párty", při nichž gitanos hráli a zpívali, podporováni a odměňováni (pro pobavení) místní honorací (příslušníky šlechty a statkáři).

Za "zlatý věk"flamenca je považováno období cca 1840 – 1920: v Madridu a Seville byly v té době otvírány tzv. "café cantantes" (hudební kavárny), v nichž působili hudebníci a tanečníci flamenca na základě pracovních smluv. V té době se jednak profiloval charakteristický zpěvní projev f. – cante, na důležitosti nabýval také tanec. Od počátku 20.století se – zejména pod vlivem Ramóna Montoyi – mění kytarová hra z pouhého doprovodu, takže od poloviny 20.stol. se ve flamencových projevech lze setkat i s kytarovou hrou bez zpěvu. Období café cantantes je ovšem někdy považováno také za počátek komercionalizace flamenca.

Ve 20. – 50.letech 20.století se střetávaly dva přístupy k f.: na jedné straně komerční styl, označovaný jako opera flamenco (operísima) se sentimentálními písněmi (cuplé flamenco), ovlivněnými španělskými zarzuelami a latinskoamerickým folklórem, s hlasovou ekvilibristikou a divadelními efekty. Tento styl vyvolal kritiku španělských intelektuálů a umělců (M.de Falla, F.G. Lorca), kteří naopak ve flamencu spatřovali "duši Andalúzie" a zdůrazňovali romantickou a spirituální stránku flamenca. V době Francovy diktatury bylo však státní kulturní politikou upřednostňováno komerční pojetí flamenca, zdůrazňující povrchní radostnost.

Širší mezinárodní zájem o flamenco se probouzí v 50.letech – částečně díky cestujícím hudebně-tanečním skupinám f. V r.1958 byl v Jerez de la Frontera založen Ústav pro výzkum flamenca ("Catédra de Flamenco"), ve větších španělských městech jsou současně zakládány flamencové kluby, začínají se pořádat regionální festivaly f. a interpretační soutěže.

Od 60.let se rozvíjí i Nuevo flamenco (nové f.), v němž se pojí prvky f. s prvky západní populární hudby, hudby latinskoamerické, arabské či africké. Jedním z nejvýznamnějších představitelů tohoto žánru je virtuózní kytarista Paco de Lucía, který svou hrou, spojující f. s jazzem a latinskoamerickými rytmy, od počátku 70. let mimořádně silně ovlivňoval hudebníky f.

Hlavní rysy

V žánru flamenca se tradičně pojí zpěv (cante), kytarová hra (toque) a tanec (baile). Za nejdůležitější je považován mužský či ženský zpěv, který byl v prvopočátcích (před obdobím café cantantes) nedoprovázený, resp. doprovázený pouze rytmickými nástroji (později kastanětami). Pro zpěvní projev je příznačné užívání intervalů menších než půltón, enharmonické modulace, poměrně malý ambitus, nepřesahující sextu, a rytmus nepodřízený metru. Spolu s expresívním výrazem, užíváním citoslovců a hrdelním rejstříkem navozuje zpěv atmosféru, která koresponduje s bolestiplnou tematikou textů.

Ze stylového hlediska se ve zpěvním projevu (a s ním samozřejmě i v souvisejících ostatních hudebních složkách) rozeznávají tři formy, jimž odpovídají i formy poetické: Cante jondo (dosl.hluboký zpěv = niterný), považovaný za nejstarší, založený na poetické formě siguiriya a dvanáctidobé rytmické struktuře; cante intermedio (střední zpěv) vznikl smísením cante jondo se španělským folklórem resp. populární hudbou. Cante chico (malý, = lehký zpěv) přejal některé prvky latinskoamerické hudby, představuje extrovertnější interpretační přístup.

Zpěvní texty v andalúzském nářečí španělštiny mají formu tří- až pětiveršových strof, které tvoří základní kostru. Tu obohacují zpěváci f. variacemi. Některé texty jsou anonymní, mnohé však pocházejí od známých autorů (M.Machado, M.Balmaseda, G. Lorca). Nejčastějšími tématy jsou utrpení a smrt, láska a bolest, působená láskou, naděje i beznaděj…to vše reflektováno s fatalismem a nihilismem. Některé zpěvy z okruhu cante chico mají humorný námět, v němž je však přimísen tragický podtón.

Kytarová hra, která se stala organickou součástí f. až v období café cantantes, užívá nejrůznější techniky rozeznívání strun včetně obtížných prvků ve hře levé ruky. Kombinují se arpeggia, vybrnkávané melodické pasáže, tremola, hraná čtyřmi prsty, i perkusívní hra rytmických figur.

Taneční složka flamenca se postupně vyvíjela od statičtějšího projevu, souvisejícího s původními lamentačními písněmi gitanos. Později pronikaly do flamencového okruhu některé španělské lidové tance (např. seguidilla, fandango, zarabanda), které rozšiřovaly stylový okruh chico.

Kromě forem, spojujících zpěv s tancem, existují i útvary čistě zpěvní, např. zpěvy náboženského charakteru.

V tradičním kontextu flamenca mají důležitou roli i posluchači, kteří se aktivně účastní nejen povzbuzujícími výkřiky, ale i rytmickým tleskáním apod. Při koncertním provozování zastává tuto roli jeden zpěvák.

Přestože interpreti flamenca nemusí nutně patřit ke gitanos, mnoho nejvýznamnějších interpretů z této etnické skupiny pochází (např. La Niña de los Peines, Ramón Montoya a další).

Literatura