Jánoš Bihari

"Bihari je nejvýznamnější maďarský hudebník a největší mistr hudebního přednesu z první poloviny 19. století. "Verbuňky" se v jeho podání stávají skutečně uměním, které vrcholně reprezentuje maďarskou lidovou hudbu." (Ervin Major)

Jánoš Bihari byl Rom-Cikán. A cikánská muzika se stala v Maďarsku devatenáctého století takovou módou, že počet cikánských kapel nestačil uspokojit poptávku majitelů vináren a restaurací. Přesto Bihariův životopisec, Ervin Major, píše o Biharim jako o maďarském hudebníkovi. A to je příznačné.

Příznačné je, že ani sláva cikánské hudby neočistila pojem cikána od zkresleného, stereotypního obrazu [Stereotypings and Folklorizations], který se zakořenil v představách gadžů: cikán – vandrák, otrhanec, žebrák, zloděj. Nebyl-li Rom ani vandrák ani žebrák ani zloděj, ba přesáhl-li nějakou svou schopností průměrné neromy, nemohl být přece cikán. Byl povýšen do stavu "Maďarů", "Slováků", "Španělů", byl považován za jakéhosi "čestného gádže". Konečně i císařovna Marie Terezie souzněla s touto představou a v roce 1761 ji kodifikovala v předepsaném oficiálním označení pro Cikána: "Új Magyár" – "Nový Maďar". [Maria Theresia and Joseph II] Ještě v roce 1967 byly na EXPO v Montrealu prezentovány výrobky romských uměleckých kovářů z Podunajských Biskupic u Bratislavy jako "slovenské lidové umění".

Zkreslený obraz cikána, obecně tradovaný z pokolení na pokolení, nepochybně způsobil, že u nejedné významné osobnosti v dějinách nám unikl její romský původ. Což zpětně přispělo k tomu, že negativní stereotyp Cikána byl utvrzen a tradoval se dál. Bludný kruh příčiny a následku. O "cikánském původu" Jánoše Bihariho se ví, i když se o něm hovořilo jako o "maďarském hudebníkovi". Ví se o něm právě proto, že cikánská hudba v Maďarsku získávala v posledních dvou stoletích prestiž, a i pro neromského hudebníka bylo ctí, mohl-li se stát členem cikánské kapely. Ještě v sedmdesátých letech dvacátého století jich v Budapešti hrálo kolem stovky.

Třebaže měl Jánoš Bihari své životopisce, Gábora Mátraye a později Ervina Majora, mnoho věcí o jeho životě nevíme – zejména o životě osobním a rodinném. Hudební historiky zajímal samozřejmě na prvním místě jako hudebník.

Jánoš Bihari se narodil 21. října 1764 v Nagyabonyi, v Maďarsku. A zemřel 26. dubna 1825 v Budapešti. Do Budapešti se přistěhoval patrně v roce 1801 nebo 1802. Gábor Mátray o něm v roce 1853 píše:

"Bihari přišel do Pešti, do největšího a nejhustěji obydleného města naší země, aby nabyl zkušenosti a využil všech možných příležitostí života, a také aby se vzdělal v hudbě a dovedl k dokonalosti své nadání instrumentalisty. Brzy se proslavil a hudbymilovné publikum ho za to bohatě odměňovalo. Protože zaujal první místo mezi veškerými lidovými hudebníky v Budapešti a vůbec v celé zemi, byl zván, aby hrál při nejrůznějších veřejných i soukromých slavnostech. Hrál v Budě při hostinách šlechty, v Bratislavě při korunovaci, při dvorských oslavách, na zemských sněmech – a to ještě v roce 1825 nedlouho před svou smrtí. V prvních dekádách devatenáctého století vystupoval vždy jako interpret maďarské hudby. Byl zván dokonce do Vídně, aby dostal lesku císařským slavnostem a dvorním banketům. Ve Vídni vystupoval se svou kapelou běžně téměř každý rok."

Když byl 18. října 1814 uspořádán ve Vídni velkolepý průvod na oslavu vítězné bitvy nad Napoleonem do Lipska, hrála tu i Bihariho kapela. Bihariho hudba provázela i vídeňský kongres – v době jeho konání strávil Bihari se svou kapelou ve Vídni téměř celý rok. Dostávalo se mu nejvyšší císařské milosti, směl hrát před císařským dvorem, a byl odměněn řadou vyznamenání.

"Když Kteřina Pavlovna, vdova po knížeti z Oldenburgu, pořádala 1. června 1815 na Margaretině ostrově mezi Budou a Peští slavnost na počest své sestry, manželky našeho vysoceurozeného arciknížete Josefa, vyznamenal se tu Bihari se svými druhy jako interpreti maďarské hudby."

Ačkoliv Bihariho kapela získala nesmírnou oblibu a slávu, byli tři její členové násilně odvedeni do armády. Bihari se obrátil ke dvoru se žádostí o jejich propuštění.

"Nehledě na tělesné strázně jsem se i se svými druhy snažil zavděčit svou hudbou publiku, avšak když mi kapitán Miller ukradl mé nejlepší ruce, nemohu ctěnému národu prokazovat žádné další služby."

Žádosti Bihariho nebylo vyhověno. Nicméně už v roce 1820 hrál opět při oslavách provázejících vojenské manévry. Sešli se tu nejen maďarští šlechtici, ale i význační zahraniční hosté. Vzácnému publiku se předváděly tradiční národní maďarské hrátky, při nichž se například krotili divocí koně nebo býci, a jako reprezentanti maďarské kultury tu nesměli chybět ani cikánští hudebníci – kapela Jánoše Bihariho. Ve zprávách z té doby se píše:

"Náš slavný houslista Bihari hrál tak příjemně maďarským způsobem, že i ti, kdož ho dříve neznali, poslouchali s potěšením jeho mistrovskému přednesu. Velké překvapení zažil anglický princ, když spustil Bihari píseň "Marlborough". Princ a jeho čtyřčlenný doprovod byli tak dojati, že po chvíli zpívali zvesela s sebou." (Hazai és külföldi Tudosításog, 1820.)

K obdivovatelům Bihariho patřil pochopitelně i Franz Liszt. Napsal o něm:

"Tóny, které vyluzují jeho čarovné housle, dopadají jako kapky nektaru na náš okouzlený sluch. ("Die Zigeuner und ihre Musik in Ungarn")"

Na jiném místě téže knihy píše Liszt:

"Jeho (Bihariho) hra, třebaže prostoupená žárem, bez něhož se maďarské publikum nenechá strhnout, nebyla přetížena zbytečnými vedlejšími ozdobami... Bihari měl schopnost vrozenou cikánské rase, totiž asimilovat a pojit zdánlivě vzájemně si odporující prvky."

Od Liszta se dozvídáme, že Jánoš Bihari hrál se svou kapelou tance nejen maďarské, ale i "kalamajky", "čtverylky", skotské tance, "allemány", francouzské tance, menuety a podobně.

Nejraději hrál Bihari skladby od Csermáka, Lavoty a samozřejmě vlastní kompozice. Nejznámější z nich jsou "Ukolébavka", "Requiem za syna", "verbuňky" jako "Šest seků šavlí", "Když už nejsou peníze", "Stovka mužů", a pak serie písní korunovačních. Protože slavný houslista a primáš Bihari neznal noty, nemohl si své skladby zapisovat. Většina z nich se stala darem okamžiku pro ty, kdo měli to štěstí je slyšet. Některé Bihariho skladby zapsali notári – hudebníci, kteří noty znali. Mezi strohým notovým záznamem a skvělým Bihariho přednesem byl ovšem nebetyčný rozdíl, a tak si geniovu hudbu mohou představit pouze lidé obdaření nejen hudební fantazií, ale také srdcem s Boží jiskrou.

Jak tento romský genius hudebního přednesu vypadal? Liszt ho na základě informací, které dostal od Mátraye, popisuje takto:

"Bihari byl velké, silné postavy (...) Nemiloval ostré nápoje, a pokud pil, činil tak jenom aby neurazil přátele. V tomto směru držel velice přísně i členy kapely. I jinak vyžadoval pevnou kázeň. On i členové jeho kapely chodili oblečeni do krojů, které jim štědře opatřoval plukovník Karel Kubinyi. Kroj sestával z tmavomodrých kalhot maďarského střihu, zdobených černými prýmky a třásněmi, a z červeného "dolmanu" (dolman uherský vojenský nebo šlechtický slavnostní plášť, vyšívaný a zdobený šňůrami), jehož rukávy byly pošity ovčí kožešinou. Na hlavě "kalpak" (kalpak vysoká čepice s kožešinovým okrajem) z vydří kožešiny s bílými pery (...) Bihariho oděv zdobily na rozdíl od ostatních třásně zlaté."

Vypráví se, že Bihari měl být vyznamenán rakousko-uherským císařem. Uvolil se vyznamenání přijmout pouze s podmínkou, že je dostanou i ostatní členové jeho kapely. Podle Gábora Mátraye navštívil Jánoš Bihari se svou kapelou všechna významná města rakouského mocnářství. Vystupoval v Maďarsku, v Semihradsku, v Chorvatsku, na Slovensku.

Dne 4. prosince 1824 byl Bihari pozván, aby hrál na slavnostním uvedení nových úředníků do městského zastupitelstva v Egeru. Na zpáteční cestě se převrhl jeho kočár a rozdrtil Biharimu levou ruku. Přes veškeré úsilí vynikajícího lékaře Stáhla z Györu, zůstala ruka chromá. Slavný hudebník nicméně nepřestal hrát, účinkoval dokonce ještě při zemském sněmu v Bratislavě v roce 1825, ale nikoli už jako primáš. Roli primáše po něm převzal Jánoš Šarközi.

V době své slávy prý žil Jánoš Bihari jako aristokrat. Když přijížděl hrát do cizích měst, bydlel v luxusních hotelech a housle mu nosil jeho olivrejovaný sluha. Zemřel prý však v bídě tak jak se stalo mnoha jiným slavným osobnostem. Na portrétu, na kterém jej zobrazil známý maďarský malíř Jánoš Donát, zůstal Bihari pro všechny budoucí časy podmanivým aristokratickým krasavcem tmavé pleti s uhrančivýma očima, oděným v honosném, zlatem zdobeném kroji.

Čím se však zapsal do paměti těch, kteří vědí alespoň něco o cikánské hudbě, je legenda o jeho geniální virtuozitě, o notami nezachytitelném kouzlu charakteristickém právě pro hudbu cikánskou. A tak i ti, kteří ho prezentovali jako "Maďara", "maďarského hudebníka", nejvýznamnějšího interpreta "maďarské lidové hudby", došli nakonec vždy k tomu, že se na jeho neopakovatelném umění podílelo právě jeho cikánství – jeho romipen.

Literatura

Liszt, Franz (1883) Die Zigeuner und ihre Musik in Ungarn. Leipzig.
Major, Ervin (1928) Bihari János. Budapest.
Mátray, Gábor (1853) Bihari János magyar népzenész. In: Kubinyi, Ferenc / Vahot, Imre (eds.) Magyarország és Erdély képekben II. Pest, pp. 156-161.
Sárosi, Bálint (1996) János Bihari: Zigeunerprimas und Verbunkoskomponist – Zum gegenwärtigen Stand der Forschung. In: Awosusi, Anita (ed.) Die Musik der Sinti und Roma. Bd. 1. Die ungarische "Zigeunermusik" (= Schriftenreihe des Dokumentations- und Kulturzentrums Deutscher Sinti und Roma 5), Heidelberg, pp. 57-79.
Image Verze pro tiskárnu
Jánoš Bihari (1764-1825)