Django Reinhardt

Je 1. listopadu 1928, dušičky, pozdě v noci. Rodina Reinhardtových prožívá svátky v myšlenkách na blízké, kteří již zemřeli. Pro toho, který zemřel teprve nedávno, mají po celé maringotce nachystané umělé květiny. Mladý Django se vrací domů z koncertu a dost možná mu ještě hlavou vrtá nabídka anglického velikána symfonického jazzu Jacka Hyltona, aby se odstěhoval do Londýna a hrál v jeho orchestru. Osud ale rozhodne za něj: doma mezitím vzplanula od svíček slavnostní výzdoba i celá maringotka a rodina je ráda, když se jí podaří zachránit holý život. Pro Djanga končí večer tragicky. Má těžce popálenou levou nohu, kvůli které později postoupí operaci, a dva prsty levé ruky mu požár zmrzačí natolik, že jimi už nikdy nebude moci hrát. Úraz, který by byl pro jiného osudovým, ale Djanga Reinhardta neodradí. Nutkání vyjádřit se hudbou stejně najde svou cestu a Django se do roka a půl na hudební scénu vrátí v celé své virtuozitě, vybaven vlastními prostředky projevu. Jeho nová "djangovská" technika uvede v úžas celé generace kytaristů a hudebních vědců. Těžko soudit, nakolik se na založení této dodnes - obzvlášť v okruhu Romů - významné kytarové školy podepsaly důsledky Djangova úrazu.

Sólovým projevem vynikl již před nehodou, vystopovat ho lze na libovolné Djangově nahrávce. Nepodřizuje se módě, jaké zaznívají třeba z musicboxů nebo v kavárnách ven, ale neztrácí ani schopnost konsonance ve skupině. Slavný americký jazzový saxofonista Benny Carter o Djangovi prohlásil, že nedovede hrát falešně. Amerika je Djangem okouzlená, jeho jazzové kvinteto jako jediné ze starého kontinentu zařadí stanice CBS do série dokumentů o jazzu. Často bývá navíc označován za prvního evropského jazzmana, jehož význam překračuje hranice svého vlastního státu.

Výjimečné je i obsazení Djangovy hlavní hudební formace, "Quintette du Hot Club de France". Housle jsou v té době velice neobvyklým jazzovým nástrojem, natož v kombinaci s kytarou. Nevídaná je též absence bicích, které umělecké jádro kvinteta, Django Reinhardt a houslista Stéphane Grappelli, odmítají jako příliš monotónní. Zkoušeli hrát s nejlepšími bubeníky tehdejší scény, hudebníkům kvinteta však vždy zůstaly koncepční výhrady. Holou melodickou sílu trumpety či saxofonu, které jsou jinak v jazzu vedoucím nástrojem, nahrazuje invence geniálních sólistů Djanga Reinhardta na akusticky jemnější kytaře a Stéphana Grappelliho na tišších houslích.

Po válce se Django nemůže nadchnout pro nově vzniklé styly, které do okupované Francie dříve neprorazily. V žádném případě to však neznamená, že by snad doznívala jeho tvořivost – Django se naopak nadšeně a zdařile ujímá elektrické kytary. Jeho hudební génius se pak plně prozrazuje začátkem padesátých let, kdy po odmlce na hudebním výsluní získá před příliš domýšlivou mládeží rychle navrch, když bleskově zahraje rychlou pasáž či komplexní harmonii, při které mu nikdo z přítomných nestačí.

Jednotným jmenovatelem jeho excentrického života i tvorby byla neschopnost poznat, co se dělá, co se patří, jak se hraje, zkrátka co je normální. Společenské hranice anebo hranice hudebního úzu ale nepřekračoval úmyslně; dělal to spíš nedopatřením, aniž by si „přestupku“ všiml.

Django hudebník a umělec

Djangova hudební kariéra, pro většinu Evropanů atypická, je ale pro většinu Romů naopak jedinou možnou. K tomuto celkem běžnému "řemeslu" přirozeně patří hrát za peníze, večeři, jídlo, alkohol nebo tabák gádžům, tj. místním, ať už jsou jimi Francouzi, Belgičané či Němci. Django se od běžné představy profesionálního hudebníka odlišuje i tím, jak se vlastně hrát naučil: Nikdy nestál před stojanem s notami, nikdy necvičil jednu etudu za druhou. To, co uměl, pochytal od malička mimoděk odposlechem a opakováním, či později, když zaskakoval při vystupování za příbuzné. Píli mu nicméně upřít nelze. Dril si vynucuje dobrovolně sám na sobě, protože chce udržet krok, chce být dobrý. Zanedlouho ale Django sám bude tím, komu se budou chtít ostatní vyrovnat. Jeho hrou se později inspirují mnozí příbuzní: bratr Joseph a bratranci Eugene Vées a Joseph "Piton" Reinhardt, kteří ho často zastupují.

Ve dvacátých letech se mladý Django pouští i do taneční hudby, kterou Paříž v té době žije. S oblibou hraje hlavně tzv. valse manoushe, dále tzv. "musette", tehdy oblíbený plesový žánr, a později i onestep a foxtrot. Schopnost hrát na housle a později na banjo už nemusí nikomu dokazovat, stačí, když připomene četné výhry v různých soutěžích. Tou dobou získává na popularitě kytara, která z jazzu vytlačuje banjo a získá i jeho přízeň. Pro zábavu si sestavuje malé věrné modelky maringotek.

Krátce po Djangově úrazu se na scéně objevuje jazz. Pařížský podnik "Hot Club de France" mu prostředkem malíře Émile Savitry nabízí angažmá při nahrávkách firmy Ultraphone a později i účast na večerním programu klubu. Právě tam se utuží jeho hudební vztah s houslistou a autodidaktem Stéphanem Grappellim, jehož vliv na Djangovu tvorbu lze jen těžko podcenit. Práce s akademicky vzdělaným talentem představuje pro Djanga nevídanou výzvu. Ačkoli společně doprovázejí němé filmy, jazz nenechal dlouho v klidu ani Grappelliho, který si záhy pořizuje gramofon, aby mohl nový styl cvičit.

Reinhardt s Grappellim, souhra orální tradice a vzdělance, frajera a slušňáka, a hlavně vnitřní náboj mezi oběma plnokrevnými jazzmany tvořily jádro slavného "Quintette du Hot Club de France". V roce 1934 sestavil Charles Delauney, tehdejší ředitel klubu, první verzi kvinteta. Spolu s basistou Louisem Volou, který hrál původně na harmoniku, a kytaristy Rogerem Chaputem a Josephem Reinhardtem, Djangovým bratrem, pak hráli po velkou část existence kvinteta, pokud zrovna některého z nich nenahradil jiný věhlasný kytarista jako třeba Baro Ferret.

Jazz sessions je jiným typem koncertu, který staví na několika základních tématech. Ta však tvoří pouze stavební prvky, užívané k domluvě hudebníků. Téma navržené skladby se může stát východiskem i čtyřicetiminutové improvizace, jak to Quintette du Hot Club de France skutečně převedl. Domluva funguje i přes jazykové rozdíly, návštěvy amerických jazzmanů nepředstavují sebemenší překážku. Všichni si navíc pochvalují Djangovu hudební empatii, protože většina představní probíhá bez předchozí zkoušky. Nějaké souznění cítí Django ale i s Johannem Sebastianem Bachem, od kterého se ale liší přinejmenším tím, že své invence nezapisuje.

Díky renomé, které si Django záhy získal, se na turné po Americe či Evropě vzájemně vyhledávají s velikány americké jazzové scény, jakými byl Louis Armstrong, Eddie Smith, Coleman Hawkins, Benny Carter nebo Duke Ellington. Na společných sessionech – ať již v sále nebo ve studiu - pak vznikají jedinečná umělecká díla. Nevadí ani to, když bohém Django nechá doma v Evropě svoji kytaru v dobré víře, že tam pro něj přece nějakou musejí mít. Měli, ale jenom elektrickou.

Za války vyvíjí pestrou uměleckou činnost. Ve studiu nahrává sice málo, po večerech ale není o práci nouze, jelikož jazz se stává formou protestu proti okupaci. Django zakládá vlastní klub "La Roulette", později "Chez Django Reinhardt". Jezdí na turné do Belgie, do Province, do Alžíru. Splní se mu sen vlastního jazzového orchestru, "Django's Music", jehož členové se ale na sklonku války rozejdou. Inspirován texty básníka Jeana Cocteaua složí operu "Le manoir de mes reves", která ale není nikdy uvedena. Odbornou veřejnost zaujme varhanní mší na počest poutního místa francouzských Cikánů, Manušů ([Romové - subetnické skupiny]), na pobřeží Riviéry, St.-Maries-de-la-Mer.

Po válce se snaží obnovit slavné kvinteto, nepodaří se mu ale ani spolupráce s Grappellim, ani s novým nadaným klarinetistou Hubertem Rostaingem. Ani nový jazz, který vznikl mimo zónu německé okupace, mu není úplně po chuti: jakoby se vytvořila neproniknutelná zeď na obou stranách válečné fronty. Doba už jazzu tolik nepřeje a slavnému kvintetu, které vévodilo předválečnému jazzu, se nadaří získat angažmá. Django se nechá trochu inspirovat be-bopem, mnohem více jej ale ovlivní elektrická kytara, která mu otevírá zcela nový prostor.

Ve stejné době objevuje novou vášeň v malování. Nový způsob vyjadřování ho spojí s bratrem Josephem, spoluhráčem Rogerem Chaputem a přítelem Amédée Pianfettim. Kromě motivu krajiny, který vyplývá z jeho lásky k přírodě, se věnuje i tématu pro Romy zcela neobvyklému - ženským aktům. Malování ho pohltí natolik, že návštěvníci najdou jeho kytaru pokrytou prachem a Django novináře lakonicky odbývá, aby ho nerušili řečmi o hudbě, když maluje. Hraje ale i nadále, pro změnu na klavír.

Django Cikán

Ačkoli se Django pohyboval mezi "bílými", zabydlel se v drahých hotelech nebo přímo na Champs Elysées, bez problémů se vzápětí vrátil do maringotky, zkrátka zůstal vždy příslušníkem Cikánů, Romů, anebo, jak si jeho skupina sama říká, Manušů. Toto označení znamená i ve slovenské romštině "člověk" a Manušové si jsou úzce příbuzní s "německými Romy", kteří si říkají Sintové. [Rejstřík názvů] I když se tyto skupiny od ostatních Romů v mnohém liší, ať už v kultuře, jazyku (romanes), tradicích, hodnotách a často i profesích, Romové tvoří stále jeden celek, který po staletí obývá evropský kontinent. Manušové i Sintové se velice často navenek sice již dlouho neoznačují jako Romové, toto změněné sebechápání se ale dnes dává do souvislosti se silnými asimilačními, ba eliminačními tlaky. Manušové osidlují hlavně francouzsky mluvící území a vlámské krajiny, tj. Francii, Belgii a Nizozemí. Na rozdíl od ostatních skupin Romů ještě mnozí z nich kočují –většina Sintů byla za války vyvražděna, ve střední a východní Evropě ukončily kočování represivní zákony, které byly namnoze prosazovány silou.

Je těžké určit, nakolik byli romští interpreti ovlivněni "bílou hudbou" či naopak "bílá hudba" inspirována romskou hudbou či romskými hudebníky. Nesporný vliv měli v 19. století romští hudebníci z Rumunska a Maďarska na skladatele rakousko-uherské monarchie jakými byli třeba Franz Liszt nebo Josef Haydn. [The music of the Roma in Hungary] Romové, kteří pocházeli z této oblasti, a pobývali ve dvacátých letech zrovna v Paříži, tam tuto hudbu přednášeli, a to tak, jak jí sami rozuměli. "Jejich" hudba záhy zdomácněla v okruhu francouzských Manušů. Průkopníci nového stylu, tzv. valse manoushe, se stali Gusti Malha a Mattéo Garcia, oba v Paříži působící příslušníci tzv. Gitanů, "španělských Romů". Z Manušů to byly rodina Djanga Reinhardta, a příbuzně svázaná rodina Véesova, a rodina Ferretova, ze které vzešel dlouhodobý Djangův spoluhráč v "Quintette du Hot Club de France" Baro Ferret. Skutečnost, že je Django často vnímán jako jeden z prvních úspěšných "bílých" jazzmanů, je proto stejně paradoxní jako skutečnost, že nejedno muzeum vydává za příklad "národní lidové tvorby" exponáty, které ve skutečnosti pocházejí z romských rukou.

Django ale sám svému původu nejspíš nepřikládal význam. Na turné, o přestávce nebo při kulečníku, mohl být Francouz. Doma, s rodinou, nebo když při hovorech se vzdělanci narážel na hranice své francouzštiny, se dost možná cítil být Romem. A co když měl v levé ruce krk kytary a v pravé trsátko?

Django osobnost

Vlastnosti, které mu ve veřejném životě vynášely vavříny, v jeho soukromém životě kdekdo zatracoval. Bohémský styl je s umělci spojován často, těžko jej ale snášejí ti, kteří přivykli pevným pravidlům: Posluchači, spoluhráči, organizátoři ať už v místním klubu, anebo ve slavné Carnegie Hall v New Yorku, kteří ho očekávají v osm a on přijde v devět. Anebo za něj bez ohlášení zaskočí jakýsi bratranec. Anebo skutečně přijde, ale jen aby vzápětí zase zmizel. Za kamarády, kartami nebo za hraním. Kdo chce slyšet Djanga Reinhardta, praví nám Hubert Rostaing, musí jít po koncertě přes ulici, tam ho uslyší. Jeho vlastní umělecké vyžití má vždy přednost před konvencemi: Při turné ve Spojených státech třeba náhle vyžaduje, aby si mohl zahrát s Dizzym Gillespiem, a nechce pochopit, že ten bydlí stále ještě hodně daleko. Důvod k nářkům měla i rodina. Matka ho ze začátku odchytávala po koncertu u východu, aby rodina vůbec něco z honoráře měla. Jak to později zařídila Djangova manželka, nevíme.

Na oblečení dbal, ale zase ne tak, jak by se očekávalo. Jednou se objevuje jako švihák, jednou zase hájí svoje jasně červené boty tím, že "se červená tak krásně hodí k černé."

Na pýchu si jeho přímé okolí zvyklo, stálo je však značné úsilí vyžehlit "urážku", že Djangovo kvinteto ohlásili v USA jako "Stéphane Grappelli and the Hot Four". Vůbec je nepřekvapilo, když na cestě z turné po Itálii všichni cestovali třetí třídou, jen Django první, a navíc je ve vlaku ani nepozdravil. Pikantní na tom ovšem bylo, že celý svůj honorář přitom před tím prohrál, takže peníze na vlak si musel půjčit právě od nich.

Při vystupování válečného, "náhradního" kvinteta s Hubertem Rostaingem se projevuje ještě dominantněji. Vždy předepisuje, co se bude hrát, doslova udává takt a jakmile začne klepat nohou, kvinteto musí bez sebemenšího zaváhání uposlechnout.

Django ve své době ve svém prostoru

Djangovo mládí se odehrává na výsostném území Manušů, v rodinném kruhu. První pohledy do světa gádžů mu nabízí tančící mládež na plesech dvacátých let, kde byli Cikáni žádáni. Pokud se jeho rodina stýkala s Romy maďarskými či rumunskými, není jasné, v jakém jazyce komunikovali. Přistěhovalci nemuseli ovládat francouzštinu, manušská romština pro ně ale nebyla o moc srozumitelnější.

Rodina Reinhardtových obývala při návštěvě Paříže, zřejmě spolu s jinými rodinami, čtvrtě, "zones", na okraji jádra města jako porte d'Italie a porte de Clichy, jakési nehostinské území nikoho s uhelnými sklady, dřevěnými boudami a maringotkami Manušů.

Paříž v době po jeho úrazu a po rok a půl dlouhé přestávce mu už Paříž skýtala lépe připravené zázemí. Hudební styly dvacátých let oslábly. Kytara vytlačila banjo a jazz poskytoval dostatečný prostor Djangovým improvizacím a tím i jeho virtuozitě. Osazenstvo tanečních klubů se začalo dožadovat hudby k poslechu, nikoli k tanci. Na jazzu se podepsalo nepřeberné množství skupin vystěhovalců do zaslíbené Ameriky, a to nejen černoši, ale i emigranti ze střední a východní Evropy, tudíž určitě i Romové, ale třeba i Židé ze stejné oblasti.

Na Djangově mezinárodním úspěchu se jistě podepsala i samotná Paříž, která byla centrem nejenom hudebního, ale veškerého uměleckého dění. Město se navíc stalo v roce 1937 dějištěm Expo. V té době se struktura jazzového průmyslu Spojených států významně změnila. Ztratil na váze, zároveň se ale monopolizoval do rukou vysoce dominantních hráčů formátu Louise Armstronga a Duka Ellingtona.

Tato epocha Djangova kvinteta rázem skončí s počátkem druhé světové války. Django se z turné po Anglii okamžitě vrátil domů, zatímco Grappelli se rozhodl v Anglii zůstat. Django nakrátko utekl okupantům na jih Francie, zanedlouho se ale do Paříže vrátil. Ve snaze vyhnout se turné po Německu se později pokusil o další útěk, tentokrát do neutrálního Švýcarska, švýcarská hraniční stráž ho však po neúspěšné žádosti o azyl vrátila zpět. Při návratu se mu naštěstí nic nestalo, částečně prý proto, že zabavil pohraniční stráž svou hrou. Okupace však pro jazz představuje ornou půdu. Jazz v sobě nese příchuť svobody, vzpomínku na svobodný svět Spojených států. Leckterá hudební akce má nádech zakázaného, všichni jsou vždy připraveni vše rozpustit a předstírat atmosféru nevinného koncertu. Jazz ale přitahuje každého, a tak se šíří pověsti o tom, jak se gestapo dobře baví vedle stolu britské tajné policie. Djangovi popularita vynáší pevné místo mezi pařížskou smetánkou. Kulturní izolaci je nejvíc cítit krátce po válce.

Hudebníci, se kterými si Django dříve hladce rozuměl, se s ním najednou nedomluví ani jazykově, ani po hudební stránce. Z americké strany je přijetí vždy vřelé a negativní kritiky se Django dočká, až když všechny urazí pozdním příchodem.

Společný projekt se Stéphanem Grappellim čerstvě natočená Marseillaise, francouzská hymna, narazí hned po válce na zákaz vysílání. Přitom " jsme do toho vkládali celé naše srdce! " (Stéphane Grappelli).

Jean Baptiste Reinhardt muž a člověk

23. ledna 1910 se na cestě v belgických Liberchies narodí kočujícím Manušům, matce Laurence "Négro" a otci Jean-Baptistovi Eugenovi Weissovi (nebo po francouzsky Vées) syn Jean-Baptiste Reinhardt. Kočování mu znemožňuje školní docházku, proto se nikdy nenaučí číst a psát, jen později se naučí podepsat se pod smlouvy a rozdávat autogramy. Otec houslista vede cikánskou kapelu, která už tehdy hraje na kytary a vystupuje po pařížských hotelích. Sestra Sarah "Tsanga" hraje na klavír, bratr Joseph "Nin-Nin" na kytaru a Jean Baptiste "Django" na housle, později na banjo a na kytaru. 2. listopadu se vážně zraní nohu a ruku, přesto se ale později stane významným jazzovým hudebníkem, který vynikne zejména vlastní technikou hraní na kytaru. Proslaví se především se svou kapelou "Quintette du Hot Club de France". S manželkou Bellou a synem žije nejdřív na stanovišti rodičů, v roce 1943 se ale ožení se svojí dlouholetou družkou Sophií "Naguine" Zieglerovou. O rok později se jim narodí syn Babik. V roce 1952 se stahuje z hudebního dění, 16. května 1953 zemře náhle ve Fontainebleu na mrtvici.

Ve volném čase se zabýval hraním karet a hazardních her, rybařením a - samozřejmě - hudbou. Ve hře v karty údajně dosáhl stejné virtuozity jako ve hře na kytaru. Zpěvák a kytarista Georges Ullmer vzpomíná: " Django je největší hazardní hráč. Je jedno, jaká hra to je. Chvilku hru sleduje, začně se zapojovat a během chvilky už drží perfektně krok." S bratrem Josephem představují neporazitelný pár. Projevuje se v tomto dvojitém úspěchu nějaká vyšší matematická poezie, společné hraní hudby a hraní hazardních her?

Líčili ho jako nezkrotného, impulzívního a velkorysého člověka se slabinou pro kulečník a hazardní hry. Hráčská vášeň a chuť do života mu nedovolily spát. Ze stavebních prvků tehdejších hudebních trendů vytvořil vlastní styl, aniž by se příliš vázal na požadavky doby. Další generace jazzových kytaristů, a kytaristů obecně, se jeho technice a uměleckému projevu nemohly a dodnes nemohou vyhnout.

Literatura

Du Peuty, Philippe / Odi, Joelle (1997) Django Reinhardt. Paris.
Spautz, Roger (1983) Django Reinhardt. Mythos und Realität. Luxemburg.
Williams, Patrick (1991) Django Reinhardt. Paris.
Image Verze pro tiskárnu
Image "Dinah"
Django Reinhardt (1910-1953)
Django Reinhardt (1910-1953)