Tera Fabiánová

Tera Fabiánová (po otci Kurinová) patří mezi naše nejstarší spisovatele. Letos jí bude 70 let. Její život i dílo jsou tak zajímavé a obsažné, že si zaslouží, abychom si je v našem časopise připomínali po celý rok.

Tera se narodila 15. října 1930 v Žiharci (dnes okres Šaľa) na jižním Slovensku. Sídlila tu komunita jejích příbuzných z otcovy strany, strýčkové a tety. Byl mezi nimi i strýc Robert, který svého bratříčka, Terčina tatínka, vychovával od tří let. Oba jejich rodiče totiž zemřeli v témže měsíci na španělskou chřipku a zůstalo po nich deset dětí, nejmladší v peřince. Starší sourozenci si ty nejmenší rozdělili a starali se o ně. Podrobněji o tom vypráví Terka a její nejmladší sestra Ili v příspěvku

Románo čaládo

otištěném v Romano džaniben 1-2⁄1996, s. 6-10.

Když byly Terce čtyři roky, přestěhovali se rodiče do rodné obce Terčiny maminky, do Vlčan nedaleko Žiharce, a otec tu v romské osadě postavil vlastní dům – malý domek z nepálených cihel, které už i čtyřletá Terka s ostatními členy rodiny pomáhala šlapat. [Nepálené Cihly]

Když bylo Terce osm let, připadlo po tzv. vídeňské arbitráži (2.11.1938) 10.400 km² jihoslovenského území Maďarsku. Spadala sem i Šaľa s celým rozsáhlým okolím. Pro Kurinovu rodinu to znamenalo, že otec, živitel rodiny, byl odveden do maďarské armády a později odšikován na východní frontu do boje proti SSSR. Bratr Lajoš, nejstarší z pěti sourozenců, byl pak koncem války jako šestnáctiletý odvlečen do Německa na nucené práce. Válka měla za následek i to, že Terka vyšla jenom tři třídy obecné školy. Píše o tom ve svém krásném životopisném vyprávění Sar me phiravas andre škola – "Jak jsem chodila do školy". Po skončení války připadla území zabraná horthyovským Maďarskem opět obnovené Československé republice. V roce 1946 se rodina Kurinových s mnoha dalšími Romy i chudými gádži nechala "naverbovat" na práci do Čech.

Terka ve svých šestnácti letech pracovala s ostatními na různých statcích, potom v Praze na stavbách, později jako služka u "milostpaní a milostpána" v jejich hospodě – do roku 1948 soukromé – a dosyta si užila, co znamená být služkou. Jenomže Terka na jednom místě svého životopisného vyprávění říká: Man savorestar iľa avri mro humoris. ("Mě vždycky zachránil můj humor.")

Jako osmnáctiletá poznala svého muže Vojtu Fabiána z Kurimy u Stropkova a v květnu 1949 se jim narodil první syn Vojta.

O svém manželství nemluví Terka ráda. Skončilo rozvodem po čtyřicetiletém soužití. Pro tradičního romského "chlapa" Vojtu, navíc profesionálního vojáka – poddůstojníka, nebylo lehké smířit se s tím, že tvůrčí, svérázná Terka se absolutně vymyká roli poddané, poslušné romské ženy. (V tom snad by bylo možno přirovnat jejich vztah ke vztahu Boženy Němcové a jejího usedlého, úřednického muže, až na to, že Terka při své výchově nikdy nepřekročila přikázání te avel žuži avre muršestar – "zůstaň neposkvrněná jiným mužem"). [Postavení ženy a muže v rodině]

Soužití s komunitou východo slovenských Romů, k nimž Vojta patřil, mělo rozhodující vliv na Terčin mluvní i písemný projev. V podstatě Vojtův dialekt přejala, je ovšem přetížený prvky její rodné tzv. ungriki čhib - "maďarské romštiny". [Ungrika Roma] V lexikální úrovni je to většinou obohacením, protože horizontální variety ( tj. dialektní výrazy ) se přesunují do škály vertikální, stylistické, a stávají se synonymy. Obtížnější je zvykat si na paralelní užití gramatických tvarů. Pro Terčinu romštinu je například charakteristická koncovka imperfekta –ahi, namísto –as užívaného ve většině ostatních dialektů. Fonetických a morfologických rozdílů je v obou dialektech pochopitelně víc – i když se po krátké době mluvní zkušenosti mluvčí obou dialektů dobře dohovoří.

Když Terka mluví se slovenskými Romy, je "maďarských" prvků v jejím projevu méně. Když mluví se svými příbuznými, vrací se sice ke svému dialektu, ale příbuzní si jí dobírají, že se z ní stala "Slovenka", protože se nedovede zbavit prvků přejatého jazyka.

Ve svém literárním projevu se Terka drží spíše zvyklostí "slovenské"romštiny. Zpočátku ovšem psala maďarským pravopisem, který si osvojila během pouhých tří let, kdy chodila do obecné školy. V oblasti Šaľi žila vždy maďarská menšina a v Terčině dětství tu jiné než maďarské školy nebyly. Postupem času začal pod vlivem českých knih vnikat do jejích romských literárních prací český pravopis, který později poněkud ustoupil pravopisu romskému, vypracovanému jazykovou komisí Svazu Cikánů-Romů (1969 – 1973)

Manželství poznamenalo Terčinu tvorbu nejen v jazykovém projevu, ale i ve volbě témat. Řada jejích povídek i veršů se zabývá trpkým osudem romské ženy.

Terka celý život od svých pěti let pracovala: u sedláků na poli, v židovských rodinách, na statcích v pohraničí, na stavbě, jako služka v hospodě. Když "milostpaní" znárodnili hospodu, začala Terka dělat v ČKD ve Vysočanech jako uklízečka, nádenice. Tam si ji všiml "gádžo, so prindžarlas but thema – šaj uľa Čhindo, na džanav" ("gádžo, který poznal hodně zemí, možná, že to byl Žid, nevím"). Všiml si, že Terka má na víc, než aby tahala těžké kusy železa. Dovedl ji k tomu, aby si udělala jeřábnický kurz. Když ho Terka s výborným prospěchem skončila, začala pracovat na jeřábu v ČKD a tuhle práci vykonávala 35 let. Několikrát byla vyznamenaná.

Práci na jeřábu musela zanechat ze zdravotních důvodů. Napůl ohluchla, začala ztrácet smysl pro rovnováhu, chemické výpary z kyselin, ve kterých se kotle vyráběné pro Irán a Irák zbavovaly rzi, postihly Terčin organizmus tak, že se musela podrobit operaci. Při ní prožila klinickou smrt. Vrátila se k životu, protože ji držely její čtyři děti. Tento zážitek jako by "předžila" v jedné ze svých prvních povídek Le Romeskero suno – "Sen Cikána". Romský jeřábník v ČKD prožije po úraze klinickou smrt. Dostane se do nebe. Těší se, že konečně zde budou Romové rovnoprávní s bílými. Jak je překvapen, když vidí vchod pro gádže a zvláštní vchod pro cikány. I dál je všechno stejné jako na zemi – ani v nebi nemají Roma stejná práva. Povídka – snad vůbec první Terčina próza – je napsána s vynalézavým humorem, který trpkou zkušenost být Romem vyjadřuje výmluvněji než jakákoli politická agitka. Povídka "Sen Cikána" byla v českém překladu vysílána v Československém rozhlase v polovině šedesátých let. Jeřábník v povídce se nakonec vrátí k životu, protože ho volá jeho žena a děti.

Třebaže je Terka dávno v důchodu, dodnes pracuje. V rozhovoru otištěném v tomto čísle vypráví, jak se dostala do služby v maďarském zastupitelském úřadě. Později pracovala "u Arabů", pak v rodině venezuelského konzula. Tam se seznámila s indickou kuchařkou a výborně si rozuměly, nejen lidsky, ale i jazykově: Terka mluvila romsky, Indka "indicky" (?) a za několik dní pochopily příbuznost obou jazyků natolik, že se domluvily. Dnes Terka myje denodenně pět pater jednoho úřadu. Musí? Říká, že musí, protože kdyby za drahé peníze neodkoupila státní byt, ve kterém žije, šla by na ulici. Pochopitelně, že jí finančně přispívá nejmladší syn Miška, prodavač v exkluzivní prodejně, který bydlí s Terkou. Pomáhá i nejstarší Vojta. Dcera Marika žije v Německu a nemá to lehké. Jaroušek, druhý syn, kdysi zpěvák v "Kučerově skupině", před několika lety zemřel. Je to jedna z tragedií v Terčině životě – a nebylo jich málo.

Terka začala psát už jako dítě. V příštím čísle bychom rádi otiskli úryvky z obsáhlého rozhovoru, kde vypráví i o tom, jak začala psát. Psala ovšem maďarsky, protože ji nenapadlo, že by romština byla pro literaturu způsobilá.

Při vzpomínce na to, jak vznikla Terčina první romská báseň, se vždycky znovu propadám do krásy oné chvíle. Někdy v šedesátých letech (známe se s Terkou od roku 1954) jsme spolu jely navštívit jednoho příbuzného do Plzně. Terka najednou začala "volat do vesmíru" slova, která mě fascinovala. Když dovolala, zastavila jsem auto, popadla tužku a papír a prosila ji, aby "to" opakovala znova. Kdo to složil? Kdo to napsal? Kde to vzala? "Kada me phenav! Kada me dikhav anglo jakha." ("To já říkám! To vidím před očima.") Ono "to", co viděla před chvílí před očima, nedovedla ovšem znova opakovat tak krásně jako ve chvíli první inspirace. A tak jsem napsala, co jsem si zapamatovala. Pak jsem Terce přečetla její "vizi" – a Terka ji vylepšila a doplnila. Ona první báseň "Av manca, čhajori" ("Pojď se mnou, má milá") byla uveřejněna v prvním sborníčku romské poezie Romane giľa (1979).

Měla jsem štěstí být svědkem vzniku i další její básně "Raťate avľom" ("Přišla jsem v noci"). Vznikla nad dřezem, když Terka myla nádobí a já seděla u nich v kuchyni na svém "vysezeném" místě. I tentokrát jsem Terčina "šukar lava" – "krásná slova zapsala". Ale zároveň jsem ji poprosila, aby báseň napsala sama. Skutečně to udělala a jako faximile ji otiskujeme vedle verze redakčně upravené a autorizované.

Když byl v srpnu 1969 v důsledku tzv. pražského jara založen Svaz Cikánů-Romů a začal se vydávat zpravodaj "Romano ľil", stal se Terčin fejeton prvním romsky psaným příspěvkem, který tu byl uveřejněn. Publikujeme ho jako historický dokument. Další fejetony vycházeli v okénku "Zadáno pro Teru" a byly životní inspirací nejedné romské dívce či mladé ženě. Pamatuji se, jak jsem přijela nahrávat písničky do Náchoda a setkala se s Olinou Balážovou., tehdy asi čtrnáctiletou – dnes vedoucí souboru Obláček. Ačkoliv Terku osobně neznala, poslala jí vzkaz s tím, že by jednou chtěla být jako ona. Olga, provdaná Vnadová, pak skutečně se svým tatínkem Elemírem Balážem, bohužel dnes už zesnulým, zapisovala jeho životní příběhy. Je to žena tradiční a zároveň emancipovaná, která se svou rodinou usiluje o uchování romské kultury.

Kromě postavení romských žen se v Terčiných literárních pracích objevují další dvě témata: stigma cikánství, které vede tolik Romů k tomu, aby zapírali svůj původ, a přátelství se zvířetem, které je stejně jako člověk součástí jedné přírody, a proto se v tolika romských rodinách stává "příbuzným", druhem, přítelem. (Viz Terčina novelka Čavargoš – Tulák, kterou pro televizi zfilmovala režisérka Jana Ševčíková.)

Image Verze pro tiskárnu
Image Achilom Romni