Jožka Kubík

Horňácký primáš, jehož jméno je ve hvězdách

Profil lidového hudebníka, po němž byla pojmenována planeta 1761 mezi Marsem a Jupiterem - 9.4.1907 – 8.2.1978.

Dávno už sice nepanuje představa, že lidové umění včetně hudby vzniká v jakémsi mystickém kolektivním vytržení, ale dobře porozumět tomu, jak ovlivňuje zvlášť nadaný jednotlivec tok tradice, by vyžadovalo vědět o takových výjimečných osobnostech mnohem a mnohem víc, než kolik víme dosud. V případě horňáckého primáše Jožky Kubíka bylo velké štěstí, že v jeho blízkosti vyrůstal skvělý pozdější znalec moravského folklóru Dušan Holý.

Ten napsal nejen půvabnou knížku "Mudrosloví primáše Jožky Kubíka" (1984), v níž prostřednictvím různých forem (vědeckých studií, vzpomínek i "mudrosloví" – osobitých Kubíkových výroků) zobrazuje tohoto pozoruhodného člověka i hudebníka. Vedle toho se D. Holý autorsky podílel i na filmu "Majstr" (1974, rež. R. Adler) a průřezovém CD "Dalekonosné Husle. Muzika Jožky Kubíka a zpěváci z Horňácka" (1998). Jednotlivé nahrávky jsou roztroušené i na mnohem starších nosičích ( "Antologie autentických forem československého hudebního folklóru") včetně rozhlasových nahrávek. A tak se i před námi, kteří jsme se s tímto legendárním muzikantem nikdy nesetkali, objevuje jeho plastický obraz.

Kořeny

Předkové Jožky Kubíka byli Romové, usedlí na Moravě již od 19.století. Muži vykonávali tradiční profese: drobné kovářství (Romové obvykle nekovali koně, ale vyráběli řetězy, hřebíky, trojnožky do kamen a podobně) a muziku. (Toto tradiční setrvávání u jedné nebo několika souvisejících profesí a naprosto převažující "endogamie" velmi nápadně korespondují s kastovním systémem [Jati], který zásadně určuje život jejich indických příbuzných – hudební kasty Domů.) [Rom-Ḍom]

Velká část péče o rodinu – včetně obstarávání potravy – však ležela na ženách. Ty pomáhaly v domácnostech bohatších sedláků či při polních pracech (muži většinou neměli k zemědělství velký vztah), a za to dostávaly nejčastěji jídlo nebo starší oděvy. Rozdělení podílu na hudebních aktivitách romské komunity je vlastně jen jedním z vyjádření různých úloh obou pohlaví: zatímco muži hráli pro okolí za odměnu, ženy předávaly znalosti tradičního písňového repertoáru. Nehrávaly na hudební nástroje, zato však mezi nimi bývaly vynikající zpěvačky (o jedné z nich, Růženě Danielové, manželce Jožkova bratra Pavla, pojednává znamenitá kniha Dušana Holého a Ctibora Nečase "Žalující piseň"). Podobně jako jiné romské rodiny usedlé na Moravě po mnoho desítiletí přestali i Kubíci mluvit romsky a ani jinak se nesnažili odlišovat od okolního obyvatelstva; přesto s ním však nikdy tak docela nesplynuli. Tutéž skutečnost tu ostatně odráží i hudba: Romové zde hráli po boku příslušníků majoritního etnika - způsobem, který do značné míry spoluutvářeli, a to převážně moravské lidové písně. [Hudba Romů v Čechách a na Moravě] A přece se i v 60.letech ozýval hudec Jan Ňorek: " Ty tam (v monografii Horňácko z r. 1966) rovnáš Jožku Kubíka ke mně? Tos ně opravdu nemosel dělat, to je pro mňa ostuda…Nejeden poví: Jožka Kubík je původu cigánského a ten druhý není."(z dopisu D. Holému)

Život s hudbou

V takovém prostředí, v romské rodině s hudebníky mezi předky i později narozenými příbuznými se narodil Jožka Kubík 9.dubna 1907 v Hrubé Vrbce, v jihovýchodní části Moravy, které se říká Horňácko. Z osmi dětí se dospělosti dožili čtyři – dva chlapci (bratr Pavel hrával v Jožkově kapele na housle) a dvě sestry.

Krásná fotografie Evy Davidové, vystavená právě teď v plzeňské Staré synagoze, zachycuje skupinku pěti- či šestiletých romských chlapců, kteří si sestavili vlastní kapelu; místo houslí i smyčců však mají v rukou klacíky. Právě to je věrným obrazem způsobu učení někdejších romských muzikantů: nápodoba- nejprve na klacík, pak jakýsi starý nástroj, jehož struny se až předřou, a znovu poslouchat a zkoušet. Jožkovu skoro až posedlost houslemi v dětství dobře vykresluje historka, kterak Jožka se svými kamarády sáňkoval – a přitom hrál na housle. (Netřeba jistě dodávat, že jeden ze sáňkařských karambolů ukončil i život houslí.) "Škola lidového muzikanta" má v nižších stupních dva hlavní předměty: poslech a nápodobu. Tak se učil i Jožka Kubík: nejprve poslechem známých kapel ( "Ňorků", "Lipárů", "Miškeříků"), od patnácti let jako primáš v jedné z nich ( "Lipárova muzika"). Od poloviny třicátých let měl již vlastní cimbálovou muziku (mimochodem: zatímco maďarskou "cikánskou muziku" si bez cimbálu nelze představit, na Horňácku byl běžný soubor sestaven jen ze smyčcových nástrojů. Cimbál uvedl mezi housle, kontrující violy a basy až Kubík). Proměny Kubíkovy kapely jsou zachyceny na mnoha nahrávkách, vzniklých v rozmezí let 1941 až 1974. Nejpodstatnější z nich bylo přibrání "C klarinetu" v druhé polovině 50.let.

Během druhé světové války bylo zabito 90 % moravských Romů v koncentračních táborech. Několik hrubovrbeckých muzikantů bylo však zásluhou jinak nechvalně proslulého spolku Národopisná Morava ( v jehož čele stál syn Joži Úprky) z transportu "vyreklamováno", a tak je nestihl osud jejich rodičů a sourozenců. K nim patřil i Jožka. Po válce pracoval v různých zaměstnáních (jehlárna ve Velké, Povážské strojírny, Jihomoravské trubkárny a tažírny), ale především hrál a vedl svůj soubor. V něm se vystřídalo mnoho různých hudebníků, z nichž někteří se stali později podstatnými články horňácké tradice (Martin Hrbáč, František Okénka.). Od roku 1974, kdy Kubíka začaly pronásledovat choroby, mu postupně ubývalo i chuti do muziky. Prodal některé své nástroje (ty nikdy nehromadil jako jakési tesaurum, ale v pravém smyslu jako "nástroj pro hudbu") – klavír, na nějž si hrál pro radost, cimbály, jedny housle. Naposledy zahrál na oslavě svých sedmdesátin. Zemřel 8.února 1978. O 22 let později se vrátil: jako černá planetka na oběžné dráze mezi Marsem a Jupiterem, objevená jihočeskými astronomy, která nese (na návrh B. Rychlíka) Kubíkovo jméno.""

Zbývá však stále ještě zodpovědět otázku, proč se vlastně Kubík a jeho kapela staly mezi jihomoravskými hudebníky takovým pojmem, když i jen těch znamenitých tu byly jistě desítky. Tedy: Kubík v repertoáru, stylu hry i podobě kapely na jedné straně navazoval na horňácké tradice (na jejichž podobě se mimo jiné podíleli i jeho předkové), na druhé straně – jako každý výrazně kreativní člověk – vnášel do ní i nové prvky. Podstatným bylo již zmíněné uvedení cimbálu, což ovlivnilo i způsob hry celého souboru (kratší pauzy mezi frázemi), technicky propracovanější "cifrování" (zdobení melodie) s množstvím drobných melodických ozdob, ovlivněné zřejmě poslechem slovenských romských muzikantů, a rozšíření repertoáru o koneckonců příbuzné písně novouherského typu. Základ odpovědi na otázku po Kubíkově výjimečnosti je však snad ještě hloub. Ti, kdo jej osobně znali, dosvědčují jeho pohostinnost, vstřícnost a poctivost, které se kloubily s naprostým zaujetím pro hudbu, k níž ovšem přistupoval výhradně intuitivně. Sám epigramaticky vysvětluje: " Co sa ně lúbilo, tak sem si to doma zkúšal, a co sa ně nelúbilo, tak sem to nechál."A intuice ho vedla neklamně: " To je ta pravá hudba, dyž mráz jezdí po chrbtě a vlasy stávajú (Mudrosloví)."Takovou hrál. Než o ní číst, raději si ji poslechněte.

Z "Mudrosloví"

"Ve Velké sú tré umělci: Martin Petrík – umí spravit rádio, televizór a od eletriky šecko, Jan Hrbáč – gajdoš – pospravuje husle a každý nástroj, a starý Žilkara – Slovák. – Pěkně múví na pohreboch."

Vladimír Klusák nabízel Kubíkovi, že ho sveze autem do Velké. Kubík odmítl se slovy:

"Ty autem nejezdi. A to ty nevíš, že hudebníci mívajú starosti v hlav? Já s tebú nejedem. Rači půjdu pěšky. A vidíš, netrvalo to dúho a nabúral sa."

Brzy po osvobození zavolali Kubíka na Úřad práce, že by měl jít na brigádu do dolů. Po chvilce přemýšlení odpověděl:

"Já vám povím toto: Co je v zemi, nech je v zemi. Pámbu to tam dal. A mně uhlé ve špohreltě nehorí, dýmí to, já to nescu. A kdo ho sce, ať si ide nakopat."

Literatura

Holý, Dušan (ed.) (1984) Mudrosloví primáše Jožky Kubíka. Praha.
Holý, Dušan / Nečas, Ctibor (1993) Žalující píseň. Strážnice.

Zvukové prameny

Holý, Dušan (ed.) (1998) Dalekonosné Husle. Muzika Jožky Kubíka a zpěváci z Horňácka, Brno (Gnosis CD G-Music 014).
Image Verze pro tiskárnu
Jožka Kubík (1907-1978)