Profil lidového hudebníka, po němž byla pojmenována planeta 1761
mezi Marsem a Jupiterem - 9.4.1907 – 8.2.1978.
Dávno už sice nepanuje představa, že lidové umění včetně hudby
vzniká v jakémsi mystickém kolektivním vytržení, ale dobře porozumět tomu, jak
ovlivňuje zvlášť nadaný jednotlivec tok tradice, by vyžadovalo vědět o takových
výjimečných osobnostech mnohem a mnohem víc, než kolik víme dosud. V případě
horňáckého primáše Jožky Kubíka bylo velké štěstí, že v jeho blízkosti vyrůstal
skvělý pozdější znalec moravského folklóru Dušan Holý.
Ten napsal nejen půvabnou knížku
"Mudrosloví primáše Jožky Kubíka" (1984), v
níž prostřednictvím různých forem (vědeckých studií, vzpomínek i
"mudrosloví" – osobitých Kubíkových výroků) zobrazuje tohoto
pozoruhodného člověka i hudebníka. Vedle toho se D. Holý autorsky podílel i na
filmu
"Majstr" (1974, rež. R. Adler) a průřezovém CD
"Dalekonosné Husle. Muzika Jožky Kubíka a
zpěváci z Horňácka" (1998). Jednotlivé nahrávky jsou roztroušené i na mnohem
starších nosičích (
"Antologie autentických forem československého
hudebního folklóru") včetně rozhlasových nahrávek. A tak se i před námi,
kteří jsme se s tímto legendárním muzikantem nikdy nesetkali, objevuje jeho
plastický obraz.
Kořeny
Předkové Jožky Kubíka byli Romové, usedlí na Moravě již od 19.století.
Muži vykonávali tradiční profese: drobné kovářství (Romové obvykle nekovali
koně, ale vyráběli řetězy, hřebíky, trojnožky do kamen a podobně) a muziku.
(Toto tradiční setrvávání u jedné nebo několika souvisejících profesí a
naprosto převažující
"endogamie" velmi nápadně korespondují s kastovním
systémem [Jati], který zásadně určuje život jejich indických příbuzných – hudební
kasty Domů.) [Rom-Ḍom]
Velká část péče o rodinu – včetně obstarávání potravy – však ležela na
ženách. Ty pomáhaly v domácnostech bohatších sedláků či při polních pracech
(muži většinou neměli k zemědělství velký vztah), a za to dostávaly nejčastěji
jídlo nebo starší oděvy. Rozdělení podílu na hudebních aktivitách romské
komunity je vlastně jen jedním z vyjádření různých úloh obou pohlaví: zatímco
muži hráli pro okolí za odměnu, ženy předávaly znalosti tradičního písňového
repertoáru. Nehrávaly na hudební nástroje, zato však mezi nimi bývaly
vynikající zpěvačky (o jedné z nich, Růženě Danielové, manželce Jožkova bratra
Pavla, pojednává znamenitá kniha Dušana Holého a Ctibora Nečase
"Žalující piseň"). Podobně jako jiné romské rodiny
usedlé na Moravě po mnoho desítiletí přestali i Kubíci mluvit romsky a ani
jinak se nesnažili odlišovat od okolního obyvatelstva; přesto s ním však nikdy
tak docela nesplynuli. Tutéž skutečnost tu ostatně odráží i hudba: Romové zde
hráli po boku příslušníků majoritního etnika - způsobem, který do značné míry
spoluutvářeli, a to převážně moravské lidové písně. [Hudba Romů v Čechách a na Moravě] A přece se i v 60.letech
ozýval hudec Jan Ňorek:
"
Ty tam (v monografii Horňácko
z r. 1966) rovnáš Jožku Kubíka ke mně? Tos ně opravdu nemosel dělat, to je pro
mňa ostuda…Nejeden poví: Jožka Kubík je původu cigánského a ten druhý
není."(z dopisu D. Holému)
Život s hudbou
V takovém prostředí, v romské rodině s hudebníky mezi předky i později
narozenými příbuznými se narodil Jožka Kubík 9.dubna 1907 v Hrubé Vrbce, v
jihovýchodní části Moravy, které se říká Horňácko. Z osmi dětí se dospělosti
dožili čtyři – dva chlapci (bratr Pavel hrával v Jožkově kapele na housle) a
dvě sestry.
Krásná fotografie Evy Davidové, vystavená právě teď v plzeňské Staré
synagoze, zachycuje skupinku pěti- či šestiletých romských chlapců, kteří si
sestavili vlastní kapelu; místo houslí i smyčců však mají v rukou klacíky.
Právě to je věrným obrazem způsobu učení někdejších romských muzikantů:
nápodoba- nejprve na klacík, pak jakýsi starý nástroj, jehož struny se až
předřou, a znovu poslouchat a zkoušet. Jožkovu skoro až posedlost houslemi v
dětství dobře vykresluje historka, kterak Jožka se svými kamarády sáňkoval – a
přitom hrál na housle. (Netřeba jistě dodávat, že jeden ze sáňkařských
karambolů ukončil i život houslí.) "Škola lidového muzikanta" má v nižších
stupních dva hlavní předměty: poslech a nápodobu. Tak se učil i Jožka Kubík:
nejprve poslechem známých kapel (
"Ňorků",
"Lipárů",
"Miškeříků"), od patnácti let jako primáš v jedné
z nich (
"Lipárova muzika"). Od poloviny třicátých let měl
již vlastní cimbálovou muziku (mimochodem: zatímco maďarskou
"cikánskou muziku" si bez cimbálu nelze představit, na
Horňácku byl běžný soubor sestaven jen ze smyčcových nástrojů. Cimbál uvedl
mezi housle, kontrující violy a basy až Kubík). Proměny Kubíkovy kapely jsou
zachyceny na mnoha nahrávkách, vzniklých v rozmezí let 1941 až 1974.
Nejpodstatnější z nich bylo přibrání
"C klarinetu" v druhé polovině 50.let.
Během druhé světové války bylo zabito 90 % moravských
Romů v koncentračních táborech. Několik hrubovrbeckých muzikantů bylo však
zásluhou jinak nechvalně proslulého spolku
Národopisná Morava ( v jehož čele stál
syn Joži Úprky) z transportu "vyreklamováno", a tak je
nestihl osud jejich rodičů a sourozenců. K nim patřil i Jožka. Po válce
pracoval v různých zaměstnáních (jehlárna ve Velké, Povážské strojírny,
Jihomoravské trubkárny a tažírny), ale především hrál a vedl svůj soubor. V něm
se vystřídalo mnoho různých hudebníků, z nichž někteří se stali později
podstatnými články horňácké tradice (Martin Hrbáč, František Okénka.). Od roku
1974, kdy Kubíka začaly pronásledovat choroby, mu postupně ubývalo i chuti do
muziky. Prodal některé své nástroje (ty nikdy nehromadil jako jakési tesaurum,
ale v pravém smyslu jako "nástroj pro hudbu") – klavír, na
nějž si hrál pro radost, cimbály, jedny housle. Naposledy zahrál na oslavě
svých sedmdesátin. Zemřel 8.února 1978. O 22 let později se vrátil: jako černá
planetka na oběžné dráze mezi Marsem a Jupiterem, objevená jihočeskými
astronomy, která nese (na návrh B. Rychlíka) Kubíkovo
jméno.""
Zbývá však stále ještě zodpovědět otázku, proč se vlastně Kubík a jeho
kapela staly mezi jihomoravskými hudebníky takovým pojmem, když i jen těch
znamenitých tu byly jistě desítky. Tedy: Kubík v repertoáru, stylu hry i podobě
kapely na jedné straně navazoval na horňácké tradice (na jejichž podobě se mimo
jiné podíleli i jeho předkové), na druhé straně – jako každý výrazně kreativní
člověk – vnášel do ní i nové prvky. Podstatným bylo již zmíněné uvedení
cimbálu, což ovlivnilo i způsob hry celého souboru (kratší pauzy mezi frázemi),
technicky propracovanější "cifrování" (zdobení melodie) s
množstvím drobných melodických ozdob, ovlivněné zřejmě poslechem slovenských
romských muzikantů, a rozšíření repertoáru o koneckonců příbuzné písně
novouherského typu. Základ odpovědi na otázku po Kubíkově výjimečnosti je však
snad ještě hloub. Ti, kdo jej osobně znali, dosvědčují jeho pohostinnost,
vstřícnost a poctivost, které se kloubily s naprostým zaujetím pro hudbu, k níž
ovšem přistupoval výhradně intuitivně. Sám epigramaticky vysvětluje:
"
Co sa ně lúbilo, tak sem si to
doma zkúšal, a co sa ně nelúbilo, tak sem to nechál."A intuice ho vedla
neklamně:
"
To je ta pravá hudba, dyž mráz
jezdí po chrbtě a vlasy stávajú (Mudrosloví)."Takovou hrál. Než o ní
číst, raději si ji poslechněte.
Z "Mudrosloví"
"Ve Velké sú tré umělci: Martin
Petrík – umí spravit rádio, televizór a od eletriky šecko, Jan Hrbáč –
gajdoš – pospravuje husle a každý nástroj, a starý
Žilkara – Slovák. – Pěkně múví na pohreboch."
Vladimír Klusák nabízel Kubíkovi, že ho sveze autem do Velké. Kubík
odmítl se slovy:
"Ty autem nejezdi. A to ty
nevíš, že hudebníci mívajú starosti v hlav? Já s tebú nejedem. Rači půjdu
pěšky. A vidíš, netrvalo to dúho a nabúral sa."
Brzy po osvobození zavolali Kubíka na Úřad práce, že by měl jít na
brigádu do dolů. Po chvilce přemýšlení odpověděl:
"Já vám povím toto: Co je v
zemi, nech je v zemi. Pámbu to tam dal. A mně uhlé ve špohreltě nehorí, dýmí
to, já to nescu. A kdo ho sce, ať si ide nakopat."
|