Matéo Maximoff

Kalderaš (otec), Sintica-Manuš z rodu Rénard (matka) (17.1.1917-1999). Psal francouzsky (knižní publikace) a romsky, kalderašským dialekterm (povídky publikované v "Études Tsiganes" a nepublikované). [Romové - subetnické skupiny / Rejstřík názvů]

Matéo Maximoff patřil k prvním romským autorům ve světě, a rozhodně byl spisovatelem nejplodnějším, můžeme-li soudit podle množství románů, povídek a vyprávění, které mu vydala různá nakladatelství ve Francii i v jiných zemích. Psal převážně francouzsky, protože příležitost publikovat romsky byla velice omezená. V své mateřštině, to je v kalderašském dialektu romštiny, uplatnil několik povídek a vyprávění na stránkách cikanologického časopisu "Les Études Tsiganes" (vychází od roku 1966). Úctyhodné dílo v kultivované romštině je Maximoffův překlad celého "Nového Zákona".

Předkové Matéo Maximoffa žili několik staletí na území dnešního Rumunska v postavení otroků jako ostatní kalderašské rody a další romské subetnické skupiny. Otroctví Romů bylo v Moldavě zrušeno 23. prosince 1855, ve Valachii 8. února 1856. Úplné právní svobody se však Romové dočkali až v roce 1864. (I. Hancock 2001) po té, co spojením Moldavy, Valachie a Sedmihradska vznikl Rumunský stát. [History of the Vlax-Roma]

Po zrušení otroctví Romů v Rumunsku následovala jedna z velkých romských migračních vln. Ze země odcházely celé početné rody nejprve do sousedních zemí, zejména do Maďarska a do Ruska. Zde někteří Romové zůstali, jiní putovali později dál na západ. Matéův pradědeček z otcovy strany odešel se svými příbuznými do Ruska hned v roce 1855. Matéo sice už nikoho z příbuzných, kteří pamatovali ještě život v Rumunsku, nepoznal, ale rodová paměť živená vyprávěními o předcích, zasahovala až sem, a tak se Matéo při příbuzenských sešlostech už jako chlapec dovídal historky z rumunské historie svého rodu. Tu pak umělecky ztvárnil v díle "Le Prix de la liberté" ("Cena svobody").

V rozhovoru, který jsme spolu s Hanou Šebkovou vedly s Matéo Maximoffem v jeho "pracovně" - v alžírské kavárničce "La fontaine du brouillard" ("Mlžná fontána") na předměstí Paříže v Romainvillu (15.9.1997) - nám vyprávěl, jak jeho pradědeček našel v Temešváru na ulici dvanáctileté židovské děvčátko - ujal se ho a hned jak bylo možno začal s krásnou Židovajkou žít. Žili spolu až do smrti. Jméno a postavu Židovajky přenesl autor do románu "Monde que n’est pas le mien" ("Svět, který není můj"): tam je manželkou jednoho z hlavních hrdinů Vorty, vajdy kalderšského rodu.

Po svém pradědečkovi má Mateo Maximoff příjmení. Pradědeček zemřel v Rusku v roce 1910 ve věku 98 let. Protože prý měřil 2,10 m a vážil 160 kilo, říkal o sobě, že dorostl " do maxima " a z toho pak vzniklo příjmení Maximoff (G. Gartner, přemluva k "La septiéme fille", s. 7).

Život Romů-kalderašů na jejich třígenerační "ruské zastávce" popisuje Matéo Maximoff v díle "Monde que n’est pas le mien". Označil je jako récit (vyprávění). To proto, že o Rusku slýchal vyprávět svého otce a své strýce, kteří se někde na Sibiři narodili a strávili tam ranné mládí. "Historie" rodu v Rusku samozřejmě neznamená to, co si pod pojmem "historie" představuje gádžo: přesná data, přesná jména míst, přesné "kdy-kde-co". "Historie" je to, co mělo význam pro příbuzenskou pospolitost putující společně v jedné kumpanii (skupině): kde na jakém trhu se kalderašům podařilo udělat nejlepší obchody, kde měli přátelské četníky nakloněné "cikánům", kde došlo k takové rodinné události, o které se bude ještě po několik dalíšch generací vyprávět. Podobné události mytologizované fantzií vypravěčů - a nepřekonatelnou fantazií Matéa Maximoffa - zahrnují do reality "historie" osudové bytosti jako je mamijori (doslova babička, obávaná bytost, která škodí, ale i chrání), osudové úmrtí jednoho z dvojčat - protože jedno z dvojčat vždy musí zemřít - rvačy a souboje pro ochranu cti, a další a další dramata, vymykající se gádžovskému pojetí historie. Nicméně gádžovská historie vyhání Romy z Ruska.

Nejprve válka a potom revoluce. "Rudí se perou s bílýma. To jsou ale vážně směšní lidé! Myslí si Romové. Jich se tyhle záležitosti netýkají. Alespoň ne přímo." Jenomže pak pochopí, že by se mohli právě oni, Romové, stát obětí a to " ať zvítězí jedni nebo druzí, bílí nebo rudí." ("Monde que n’est pas le mien", s. 158). A tak rody, kterým se to podaří, opouštějí svou další zastávku, Rusko, a odcházejí, kam se dá. Někteří mají namířeno do západní Evropy, někteří do Latinské Ameriky, někteří uvažují dokonce o Číně.

Matéův dědeček se ženou a čtrnácti dětmi, jednímž z nich byl i Matéův otec, odešli ovšem z Ruska už v roce 1914, tedy dříve než hrdinové románu "Monde que n’est pas le mien".

V rozhovoru v Paříži (1997) nám Matéo Maximoff vyprávěl, že se jeho předkové živili v Rusku dvěma způsoby: jako artisté, hudbou, a pak tradiční profesí kalderašů (kotlářů) [Coppersmiths and tinkers] - výrobou a opravováním kotlů. (Mimochodem stejným způsobem se v Rusku živil další kalderašký rod - Taikonové. Ti se usadili ve Švédsku. Z Taikonů pocházejí dvě slavné sestry: zesnulá Katarina, spisovatelka, a výtvarnice Rosa, proslulá svými stříbrnými šperky).

Hlavní část Maximoffova rodu se přestěhovala do Španělska, zbytek do Polska. Sedmadvacet Matéových příbuzných tu bylo zavražděno nacisty za druhé světové války.

Děd Maximoff se syny a dcerami doputovali do Španělska. Tady v Barceloně, v čínské čtvrti (barrio Cino), kudy kotláři Maximoffovi právě projížděli se svými vozy, přišel na svět Matéo jako prvorozený syn, nejstarší ze šesti sourozenců. Jako datum jeho narození se uvádí 17. leden 1917. " Možná, že jsem se narodil o den dříve nebo o den později - no ale narodil jsem se. Moji rodiče mě nenahlásili na radnici a nikdy jsem nedostal žádný rodný list." (A.de Guerdavid 1997, s. 17).

Matéova maminka pocházela z rodu Manušů. Byla sestřenicí vynikajícho romského hudebníka Django Reinhardta, zakladatele "cikánského džezu". Zemřela mladá, při porodu šestého dítěte v Belgii. Z Matéových sourozenců se dospělosti dožili dva bratři a dvě sestry.

Maximoffovi odešli ze Španělska do Francie, když byly Matéovi tři roky (1920). V té době byla jeho prvním jazykem kalderašská romština, druhým španělština. Později se kromě romštiny stala jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem francouzština, jazyk země, kde žil celý život až do své smrti. Španělsky nezapomněl - jazykový talent zdědil po otci, který prý se dohovořil třiadvaceti jazyky.

Rod Maximoffových - Matéův otec se svými bratry a jejich rodinami - putovali po Francii, občas je práce přivedla i do sousedních zemí. Pohybovali se zejména v okolí Paříže, kde podle Matéa Maximoffa žilo něco mezi pěti až šesti tisíci Romů-kalderašů. Ve Francii se už živili převážně kotlářstvím. Matéo se řemeslu vyučil jako jeho bratr a ostatní bratranci. Pracoval od ranného mládí, protože ve čtrnácti letech zcela osiřel a musel živit čtyři mladší sourozence. Pracoval se svými strýci a ti nad sirotky drželi ochrannou ruku.

Kromě kotlářského řemesla uměl však Matéo ještě něco, co kromě něho a částečně jeho otce neuměl nikdo v širokém příbuzenstvu - totiž číst a psát. "Ve svém životě jsem ve škole nestrávil ani hodinu", nám řekl (1997)

"Otec mě naučil počítat do deseti a písmena. Ostatní jsem se naučil sám. Bylo mi tehdy asi sedm nebo osm let. Otec se číst a psát naučil taky sám jako voják v Rusku. Svět by byl zaplaven romskými spisovateli, kdyby Romové uměli psát! Jen dát na papír třeba ty fantastické historky, které tak barvitě a napínavě vyprávěli moji strýcové o životě v Rusku! Nebylo by třeba na nich změnit ani slovo, stačilo by je napsat tak, si je Romové povídali."

Dramata ze života jeho rodu, mytizovaná časovou a prostorovou vzdáleností a hlavně fantazií vypravěčů, lákala Matéa už v mládí k tomu, aby na nich uplatnil svou znalost psaní a zaznamenal je. Jenomže psát romsky, v tom jazyce, ve kterém se vyprávělo, bylo něco zcela nepředstavitelného, "neexistujícího", bezprecendentního. Ve skutečnosti tu precendens byl: sovětský stát zpočátku podporoval rozvoj malých národností, jejich jazyka a kultury, a romsky psané povídky a básně vycházely od začátku třicátých let. Jenomže kdo z Romů jinde ve světě věděl, že existuje romsky píšící prozaik a básník Aleksandr Germano, Rom Lebeděv, a další? A tak představa, že romská literatura neexistuje a nemůže existovat, neexistence literárních ambicí v tradiční romské komunitě, tlumily v Matéovi chuť tradovat rodová vyprávění jinak než ústně.

K realizaci zárodečných literárních impulzů dopomohla Maximoffovi souhra dvou faktorů: krvavá bitka mezi dvěma romskými rody, v důsledku níž byl Matéo spolu s dalšími Romy zavřen do vězní, a naléhání jeho advokáta pana Isorniho, aby líčení rvačky a vůbec tradičních romských zvyklostí zapsal.

O tom, jak vznikl první román Matéo Maximoffa "Les Ursitory", píše v doslovu k německému překladu "Die Ursitory" (1954) Karl Rinderknecht. Úvodní část doslovu budeme citovat:

"Stalo se to v létě 1938 ve střední Francii. Mezi kmenem Cikánů (Romů-kalderšů, z nichž pocházel Matéo Maximoff, pozn. MH) a kmenem Romaničelů (anglických Romů, pozn. MH) se nedaleko Issoire v Auvergne strhla jedna z proslavených cikánských bitek, které tak často zaměstnávají francouzské soudy. Svár vznikl proto, že z rodu Maximoffů byla unesena dívka. Výsledkem mezirodové rvačky byli mrtví a zranění....Jednoho dne tedy stálil ti, co se na rvačce podíleli, před soudem. Při vyšetřování se zjistilo, že Matéo, ze všech nejmladší, nepatřil mezi rváče, ale byl pověřen pouze tím, aby hlídal..."

Matéo Maximoff měl štěstí, že mu jako zástupce ex offo byl určen pan Jacque Isorni, který později získal pověst vynikajícího pařížského advokáta. V době, kdy zastupoval Matéo Maximoffa působil ještě jako mladý začínající provinciální právník.Isorni měl nevšední nadání poznat povahu člověka. Okamžitě si uvědomil lidskou hodnotu a talent mladého Cikána a zastupoval ho způsobem, který daleko přesahoval rámec advokátových povinností. Dodnes je mu Matéo Maximoff hluboce zavázán. Pan Isorni o svém prvním setkání s mladým obžalovaným napsal:

"Byl jsem první, kdo ho navštívil. Okamžitě mě upoutala jeho vitalita a barvitost, s jakou líčil své zážitky. Dlouhou dobu jsme mluvili o jeho životě, o zvycích, obyčejích a tradici jeho rasy, které si obdivuhodným způsobem udržela po celá dlouhá staletí. Řekl mi, že je jedním z velice mála Cikánů, kteří dovedou číst a psát. Naučil se tomu sám ve svitu táborových ohňů a v kočovném voze, který v jejich jazyce nazývají vurdon. Při těchto důvěrných rozpravách se rodila literární dráha Matéo Maximoffa, kotláře, světoběžníka, obžalovaného z vraždy...Matéo Maximoff se ve své cele nudil. Navrhl jsem mu, aby si ve vězeňské kantině koupil školní sešit a aby mi napsal o životě Cikánů. Poznámky jsem chtěl použít pro svou obhajovací řeč u soudu v Puy-de-Dome. Jenomže tvůrčí fantazie zavedla Maximoffa za hranice mého požadavku. Chtěl jsem, aby mi napsal své vzpomínky, nápady, pár poznámek - a místo toho mi odevzdal spontáně napsaný román "Les Ursitory"."

Svůj první román napsal tedy Matéo Maximoff na objednávku, jako "poznámky" - podklad pro obhajovací řeč. Dramatičnost děje, strhující spád vyprávění svědčí o tom, že malý impulz stačil k tomu, aby se Matéo namísto předního vyhledávaného vypravče na komunitních sešlostech Romů stal spisovatelem. Román se odehrává v Rumunsku, v jakémsi "romském nadčase". Dva (jediní) gádžovští hrdinové v románu jsou hrabě Tilescu a jeho dcera Helena - podle toho můžeme soudit, že děj příběhu probíhal v čase, kdy v Rumunsku byli ještě šlechtici - ovšem Romové už tu nežili v otroctví.

Z rumunsko-romského kulturního prostředí vycházejí i Ursitori (y) - andělé věštící novorozeňátku osud, sudičky. Jsou tři. Jeden vyvěští novorozenému Arnikovi, synu Tereiny, slavnou budoucnost, druhý okamžitou smrt. Třetí, hlavní anděl, udělá kompromis. Ukáže na hořící poleno v ohni, u kterého leží rodička, novorozeně a Tereinina matka - drabarňi (vědma, čarodějka) Dunicha, a určí, že chlapec bude žít do té doby, než poleno shoří. Vědma Dunicha okamžitě poleno vytáhne, uhasí a dá ho matce k opatrování. Na polenu tedy závisí život chlapce. Dokud poleno neshoří, nemůže Arnika ohrozit žádná nemoc, žádné nebezpečí. Ale pokud by poleno shořelo, nezachrání ho před smrtí žádná síla.

Proč není Tereina u příbuzných svého muže? Správná nevěsta (bori) následuje muže, stává se vlastnictvím jeho rodu, a "poddanou" své tchyně (sasvi). Tereinu však příbuzní jejího manžela vyhnali, protože její matku drabarňi vinili ze smrti svého syna, Tereinina muže: zemřel šest měsíců po svatbě s Tereinou. Dunicha o smrti svého zetě (džamutro) věděla - byla přítomna jeho porodu a slyšela, co mu Ursitori předpověděli. Věděla ovšem také, že její dcera zemře pokud neporodí do dvaceti let. Pokud porodí, bude jí čas života zdvojnásoben. Matka Dunicha tedy dopustila, aby se svazek mladých uskutečnil.

Dunicha věděla i to, že ona sama zemře násilnou smrtí nedlouho po narození vnuka.

Tereina chce Arnika "pokřtít". "Křest" nebo obdobný obřad provedený "profesionálem" (knězem) je nesmírně důležitý: přijímá dítě do společenství lidí, a síly z "jiného světa" už nad ním nemají svrchovanou moc. Při obřadu je třeba kmotra a (nebo) kmotru. Tereině nechce jít nikdo za kmotru, protože se všichni bojí její matky-vědmy. Nakonec jde jedna ze snach - a ta do tří dnů zemře. Minešti, rod Tereinina muže, vidí ve smrti snachy opět čáry Dunichy, a opilí, rozvášnění muži Tereininu matku zabijí. Tereina s malým Arnikem v náručí prchá, protože se bojí, aby ji nestihl stejný osud. Chce najít příbuzné svého zesnulého otce a matky, rod Ilešti. Je zima, mráz, hluboký sníh, zimní vichřice převrhne vůz, vysílený kůň pojde, a mladá žena s dítětem zůstává v bezvědomí ležet ve sněhu.

Tereinu s Arnikem najde hrabě Tilescu. Ujme se ji sice z lidumilnosti, ale osudovost, která provází děje všech Maximoffových románů - a to proto, že provází život Romů - tu opět hraje roli. Hrabě Tilescu byl jako chlapec smrtelně nemocný. Když jeho rodina ztratila veškerou naději v uzdravení, vyskytla se v okolí kočovná "Cikánka" a ta ho vyléčila. Ona "Cikánka" byla drabarňi Dunicha - Tereinina matka.

Namísto jednoho týdne zůstává Tereina jako služebná v domě hraběte Tilescu sedmnáct let. Tilescu je vdovec, jeho žena zemřela při porodu dcery Heleny nedlouho před tím, než hrabě našel v lese Tereinu s malým Arnikem. Tereina mluví s Arnikem romsky a učí ho zvyklostem Romů. Zároveň však dopřává laskavý hrabě romskému chlapci vzdělání a vštěpuje mu vybrné šlechtické způsoby.

Motiv bikulturního vzdělání se v díle Maximoffa opakuje vícekrát. V knize "Monde que n’est pas le mien" je hlavní hrdina Ruv (Vlk) rovněž jako čtyřleté dítě zbloudilé v lese zachráněn mnichy, pobyde v klášteře několik let, naučí se číst, psát, hrát na balalajku - ale pak opět odchází za svými. Do těchto postav patrně promítá autor s tvůrčí modifikací svou vlastní zkušenost, která v jeho době a v situaci kalderašů ve Francii byla zcela vyjímečná: romský hrdina je Rom celou svou bytostí, ale vybraní reprezentanti gádžovského světa, ne nepřátelští vůči Romům, ho obohatí o gádžovskou hodnotu literární kultury. V případě Matéo Maximoffa je to ne prvním místě advokát Isorni. V předmluvě k románu "La septiéme fille" se autor zmiňuje o "naslovovzatém odborníku" panu Robertu Guizelinu, o něhož pobýval po válce a "měl čas k přemýšlení a psaní" (s.14). Ve vztahu k Arnikovi hraje roli ušlechtilého gádže šlechtic Tilescu, hrdinu Ruva obohacují ve vzdělýbá, mniši zástupci Boha, který mezi lidmi nedělá rozdíly. Jsou to tedy vždy gádžové svým postavením, či rolí, vyjímeční.

Rom Arniko a šlechtická dcerka Helena vyspívají vedle sebe a zamilují se do sebe - aniž to jeden druhému řekne. Arniko si jako "cikán" netroufá, a Helena si netroufá jako dívka, aby si nezadala. Není jasné, zda by hrabě Tilescu svazku mladých bránil. Arnika má ze srdce rád, a když mu udatný chlapec na lovu zachrání život a skolí rozzuřeného medvěda, cítí se mu navíc zavázán.

Když je Arnikovi sedmnáct let, rozhoduje se Tereina odejít. Ursitori ji totiž soudili čtyřicet let života, a tak jí zbývají pouze tři roky na to, aby Arnika oženila s romskou dívkou a předala své snaše "poleno Arnikova života". Arniko se ocitá u příbuzných svého otce rodu Minešti. Ačkoliv do tohoto rodu patří po otci, zášť vůči jeho babičce po matce, vůči drabarňi Duniše, není zapomenuta. Arnika před bitkou zachrání jen jeho perfektní znalost romských zvyků, tradiční romská zdvořilost, dar kultivovaného jednání. Je tedy přijat jako host.

V tábře Minešti se na první pohled k smrti se zamiluje do vajdovy dcery Parňi (Bílá, jméno svědčící o kráse dívky). Vajda po dlouhém váhání je ochoten svolit ke sňatku, zejména, když mu Arniko nabídne, že pro něj bude rok zadarmo pracovat. (Zkušební doba uchazeče o dceru, který v domě jejího otce rok bezplatně pracuje, je běžný zvyk u některých prearijských kast v Indii, například u kočovných kovářů gade lohárů, pozn. MH [Rom-Ḍom]). Ostatní muži - synové a bratři z rodu Minešti jsou však zásadně zásadně proti sňatku Parňi s Arnikem. Přichystají na Arnika podlou léčku. Když jde pro matku, aby šla o ruku Parňi oficiálně požádat, pošlou za ním dvaadvacet nejsilnějších mladíků, aby ho zabili v nerovném boji. Arniko je všechny v lese přemůže. Musí je přemoci, protože mu Ursitori soudili zemřít teprve tehdy, až shoří poleno jeho života. Musí tedy žít.

Mezitím se Parňi probodne nožem: dověděla se o léčce, nevěří, že Arniko vyvázne živý a navíc ji narychlo přichystala rodina zásnuby s jiným. Smrt Parňi a zahanbující porážka dvaadvaceti bojovníků rozdmýchají znovu zášť vůči Arnikovi a rodu jeho matky, Ilešti, do neuhasitelných rozměrů. Bojechtivost rodu Minešti je však ochromována strachem z Arnika, o němž se věří, že je nadán nadpřirozenou mocí.

Situaci mezirodového záští vyřeší Matéo Maximoff romským soudem kris. Využije příležitost, aby dopodrobna popsal zásady a průběh krisu. Koneckonců přemíra bitek, jejich důvodů a řešení, které přeplňují "Les Ursitory", svědčí o autorově ochotě dostát požadavku advokáta Isorniho a podat mu informaci právě o této oblasti tradičního života Romů. (Nezapomeňme, že Matéo Maximoff píše svůj první román ve vězení, velice krátce po obrovské mezirodové rvačce).

Pro návaznost děje je důležité, že matka Tereina najde Arnikovi ženu, dívku Orku. Čas utíká a doba, která jí zbývá do předurčené smrti, se blíží. Arnikovi sice Orka není protivná, avšak nemiluje ji. Chlapecky byl tajně zamilovaný do Heleny, vášnivě se na první pohled zamiloval do Parňi - a Orku si bere proto, že poslušní synové si berou dívky, které určí jejich rodiče." Dá ti syny, bude matkou tvých dětí, zvykneš si na ni", říkají romské matky. A tak se skutečně stává.

Arniko žije s Orkou pokojně více než rok, porodí mu syna, jejich život se řídí romskými zvyklostmi a neliší se od ostatních běžných manželství. Matka své snaše svěřila vzácné poleno Arnikova života a připravuje se v míru na odchod z tohoto světa. Zanedlouho jí bude čtyřicet let a ví, že delší věk jí není souzen. Ve čtyřiceti letech umírá. Arniko se náhodou dovídá, že Helena Tilescu, kterou tři roky neviděl, se má vdávat. Má si brát staršího, solidního šlechtice. Arnika napadne, aby šel Heleně popřát šťěstí do manželského života. Zajde na zámek, je všemi vlídně uvítán. Sotva se však se svou láskou z ranného mládí uvidí, znovu se oba do sebe zamilují. Z iniciativy Heleny zůstává Arniko na zámku a "zbavuje Helenu poctivosti".

Není zcela jasné, bude-li hrabě Tilescu souhlasit se sňatkem své dcery a "cikána" Arnika. Nicméně Arniko jde říci své ženě Orce, že ji nemiluje. Ačkoliv ho Orka zapřísahá ve jménu jejich syna, aby zůstal, Arniko od ní odchází. Orka v záchvatu zoufalství, hněvu a žárlivosti hází poleno Arnikova života do ohně. Arniko jde lesem a aniž si toho je vědom, ocitá se na místě, kde byla pohřbena jeho zavražděná babička Dunicha. Právě na tomto místě ucítí Arniko slabost u srdce. Tak jak hoří poleno jeho života, opouštějí Arnika síly. Poleno dohoří a Arniko umírá.

"Les Ursitory" se čte jedním dechem. Vytýkat tomuto příběhu romantismus, nedostatek logiky, nereálnost by bylo absurdní."Les Ursitory" je typické mytologizující romské vyprávění, kde nadpřirozené bytosti a síly jsou součástí komplexní, vícerozměrné reality, o některé z jejíchž dimenzí jsou racionální představitelé "západní civilizace" ochuzeni. Matéo Maximoff začal psát příběh o Arnikovi v říjnu 1938.

"Psal jsem příběh, který mi vyprávěl můj dědeček a moje babička. Když jsem byl propuštěn z vězení, jel jsem do Paříže - bylo to v červenci 1939 - a odevzdal jsem rukopis panu Isornimu. Advokát rukopis přečetl a řekl prý: "To je styl Huga! Styl Maupassanta! Ne - styl Maximoffa!" A začalo se vyjednávat o vydání knihy."

Dne 3. září 1939 vypověděla však Franice válku nacistickému Německu a tehdy začala "protinomádská" hysterie s odůvodněním, že "cikánští nomádi" provádějí špionáž pro Němce. Různé francouzské kantony začaly Romy vypovídat ze svého území a mnoho romských rodů se snažilo uprchnout do Španělska. Překročit hranice se podařilo jenom málokterým. Maximoffovi patřili mezi ty, jimž se to nepodařilo. Byli zadrženi a internováni v táboře Gurs v Pyrenejích na hranicích Francie a Španělska. V Gurs už byli vězněni španělští interbrigadisté a Židé - a teď k nim přibyly asi dva tisíce Romů. Společně s ostatními tu Maximoffovi prožili 42 dní - muži zvlášť, ženy zvlášť - a pak "Cikány" převezla policie do "cikánského" tábora v Tarbes. Po Tarbes (od srpna 1940 do května 1941) následoval internační tábor pro "nomády" (tedy pro Romy) v Lannemazan. Válečné události rozloučily mimo jiné Matéa s jeho první ženou. Patřila k jinému romskému rodu a když byli Maximoffovi internováni, odešla se svými příbuznými.

Matéo Maximoff se myšlenky na vydání "Les Ursitory" nevzdal ani v internačníím táboře. Doufal, že jemu a jeho rodině by mohla publikace pomoci na svobodu. Dostal však jen pětidenní propustku z tábora - a to ještě na základě intervence advokáta Isorniho. Přijel za ním do Paříže.

"Dal jsem mu zplnomocnění, aby za mě podepsal smlouvu s nakladatelstvím Flammarion (prestižní francouzské nakladatelství, pozn. MH). V roce 1942 jsem dostal smlouvu...ale kniha vyšla až po válce v roce 1946."

Příbuzní Matéa Maximoffa - zhruba čtyři sta lidí - byli za druhé světové války internováni dohromady 31 měsíců. O této strastiplné době napsal Matéo Maximoff knihu „"Routes sans roulottes" ("Cesty bez vozů"). Francouzské internační tábory pro "nomády" sice nebyly tak úděsně hrůzné jako vyhlazovací koncentrační tábory v Německu, ale i zde byly životní podmínky zoufalé. V rozhovoru se socioložkou Evou Brabant pan Maximoff říká: " Když jsem přišel do tábora ve věku 23 let, vážil jsem 75 kilo. Po jednatřiceti měsících jsem vážil 44 kilo a vypadal jsem jako kostra potažená kůží. Lidi si mysleli, že mám tuberu, jak jsem byl hubený. Sám nechápu, že jsem vůbec přežil. Ale takhle jsem nevypadal jenom já sám. Ostatní Romové na tom byli stejně." (E. Brabant 1999, s.181-182).

Francouzské internační tábory pro nomády byly obehnané ostnatým drátem, avšak internovaní Romové, Manušové a Kale měli na určitou dobu povoleno tábor opustit a shánět si obživu v povoleném okolním prostoru. V mnoha táborech nedostávali totiž internovaní vůbec stravu ani topivo. V Tarbes byli Romové internovaní v bývalé staré nemocnici s vytlučenými okny a dveřmi a v zimě tu teplota klesela pod bod mrazu.

Maximoffovi na tom byli o něco lépe než ostatní Sintové nebo Kale, protože jako opraváři kotlů a různého domácího náčiní si práci v okolí našli, vydělali si peníze a navíc získali oblibu u okolního obyvatelstva.

Podle Kenricka a Puxona (1972) se ze 40 000 Romů ve Francií stalo obětmi války 15 000 lidí. Z Matéových příbuzných bylo v Polsku v jednom dni zabito 27 bratranců, sestřenic, strýců a tet, v Holandsku pak zavraždili nacisté druhou ženu jeho otce a její dceru. [First Deportations and Internments in Internment Camps]

Po válce se Matéo Maximoff soudil čtrnáct let s německými soudy, aby byl uznán jako rasová oběť války. Soud nakonec vyhrál a do konce života dostával pak měsíčně ne bezvýznamné finanční odškodné. Celkem ovšem byli Romové uznáni jako rasově pronásledovaní teprve v roce 1982.

V roce 1946 vyšel první Maximoffův román "Les Ursitory". Úspěch knihy prokázal autorovu schopnost psát a utvrdil jeho dávnou, dřímající chuť komunikovat příběhy, představy a poselství formou pro Romy dosud zcela neobvyklou - písemně. Mimochodem své přání a potřebu psát proto, aby se pozoruhodná událost ze života Romů dostala za hranice romské pospolitosti, vkládá Matéo Maximoff do úst svých románových hrdinů, například negramotné Romce Mamelize. Mameliga jako děvče zažila hrůzystrašnou věc: mrtvý snoubenec si ji chtěl odvést do hrobu. Zachránila se tím, že ze sebe po kouskách rvala šaty a házela mu je. (Motiv častý ve slovesnosti ruských Romů. Česká obdoba je "Svatební košile" z Erbenovy "Kytice", pozn. MH.) Mameliga vypráví svůj zážitek při vartování (bdění u mrtvého), aby se " vryl do paměti přítomných a ti aby ho mohli předat potomkům... "Možná, že někdo z vás dovede psát", obrací se k mužům, "ale z nás žen nikdo. Kdybych to dovedla, vložila bych svůj příběh do písma, ale nejsem toho schopná. Jaká škoda" !" (La poupée de Mameliga, 1986, s. 170).

Pro všechny další romány, povídky a vyprávění Matéo Maximoffa je charakteristické to, co jsme naznačili v podrobnější rozpravě o "Les Usitory" a "Le monde que n’est pas le mien": prezentce komplexní "romské skutečnosti", k níž nedolučitelně patří i to, co neromové považují za "neskutečné" nebo "nadskutečné-nadpřirozené". Osud, sny, přízraky či duše mrtvých (mulo), bytosti z "jiného světa" jsou nedílnou součástí každodennosti. Nade vším ovšem stojí svrchovaná síla - ztělesnění dobra, paťiv (cti), řádu - Bůh.

Snad nejjasněji - byť ne zcela přímo - je tato filosofie patrná a na různých místech vyjádřená ve čtvrtém Maximoffově románu"La septiéme fille" ("Sedmá dcera") (1982). Sedmá (nejmladší) dcera matky, která rovněž byla sedmou dcerou své matky, se totiž stává drabarňi - čarodějkou (s.41). A čarodějka, i když nikdy nikomu nic zlého neudělala, má špatnou pověst a málokdy se vdá (s.43). Špatnou pověst má proto, že manipuluje silami, které nepřísluší do kompetence člověka, nýbrž jen Boha. Proč ovšem Bůh dopustí, aby se dívka narodila jako sedmá dcera sedmé dcery a tak se stala - aniž tomu sama chce - drabarňi? To je osud, to je enigma, to jsou "probleme bien mytérieux" (záhadné problémy) - a člověk je příliš omezený, aby jim rozuměl (s.25). A tak v románu "La septiéme fille" se Silenka od svého nejrannějšího dětství projevuje jako bytost s "čarodějnými schopnostmi". Stará drabarňi Dharani si ji zvolí k tomu, aby v ní její schopnosti podporovala. Mimo jiné proto, že čarodějka nemůže zemřít, aniž by své vědění předala jiné ženě, čímž v ní dovršuje její čarodějnické předpoklady.

Proti Dharani stojí její celoživotní "filosofický" protivník Voso. Je to moderní člověk, humanista, který s všeobsáhlým nadhledem přijímá do okruhu úcty a lásky dokonce i gádže. A přesto Voso, hrdina, s nímž "moderní" čtenář sympatizuje - a s nímž sympatizuje sám autor! - boj s drabarňi prohrává. Ne s konkretní Dharani, ale se silou, která je v kterékoli čarodějce obsažena. Dharani na konci románu umírá. Otec malé Silenky drží svou dceru v náručí v naději, že je teď konečně před čarodějkou zachráněna. S úlevou říká o Dharani: " Je to jen smrt staré čarodějky ". A Voso odpovídá maje na mysli čtyřletou Silenku:" A zrození nové " (s.200). To je poslední věta románu, tedy kredo.

Zajímavé a fantastické je, že " zrození nové čarodějky " se odehrává za války v prostorách internačního tábora, kde byli Romové vězněni. Příběh se prolíná s popisem strastiplné situace, hladu, zimy, strachu, zoufalé snahy o přežití. Ale hrůza z Dharani, která Silenku neustále nechává někde bloudit, ztrácet se a mizet, aby jí o samotě mohla předávat svou vědu, je horší než strach z reality války.

Matéo Maximoff velice nenásilně vsunuje do děje svých románů informace o prastrých kulturních zvyklostech Romů: jak sedí (na zkřížených nohách), jak ženy vaří (první talíř jídla se nabídne někomu z komunity mimo nejužší rodinu), jak se žena musí chovat k muži a muž k žwně a další a další důležité drobnosti, v nichž se projevuje romipen - romství.

Matéo Maximoff prezentuje kulturu svého národa programově. V předmluvě k románu "La septiéme fille" říká: "Když slyšíte slovo "cikán", přijde vám okamžitě na mysl představa "volnosti", zpěv, tanec, magie. Filmy popularizovaly scény, jak smyslná cikánská dívka tancuje bosá kolem ohně a přithuje mužské provokativním natřásáním poloodhalených ňader. Přitom žádný necikán ani cikán podobnou scénu nikdy nikde nemohl vidět z prostého důvodu: žádná romská dívka nikdy kolem ohně bosá a s polonahými ňadry netancuje. Ti, kdo takovéhle věci píší, absolutně neznají romské zákony. Kdyby si mladé děvče trouflo ukázat nahé nohy, nahé paže anebo poodhlalit ňadra, byla by okamžitě označená za kurvu, někdy i zbičovaná anebo exkomunikovaná."

Přestože Matéo Maximoff popisuje - dalo by se říci "etnograficky "- romské (kalderašské) zvyklosti, jsou vždy nenásilně vklíněny do děje a neruší jeho spád. Aniž si to čtenář racionálně uvědomuje, vnikají do jeho mysli i do jeho srdce informace o Romech, o jejich životě, kultuře, smýšlení - o jejich čačo čačipen - pravé, opravdové, pravdivé skutečnosti. Pokud Matéo Maximoff chce toto svědectví podat programově, vždy ho ono čačo čačipen přemůže a píše o něm plně ztotožněn s jeho charakteristicokou spontaneitou.

V knize hororových povídek o přízracích mrtvých "La poupée de Mameliga" - podtitul je "le livre de la peur" ("kníha hrůzy") - pak svou potřebu informovat o specificích romské kultury řeší autor obsáhlými poznámkami za každou povídkou.

Lidé jsou obvykle zvědaví na soukromý život slavných osobností. Co říci o Matéu Maximoffovi? V rozhovoru (1997) jsme se kromě toho, co už bylo řečeno, nedověděli o mnoho více. Matéo měl čtyři ženy. S první ho rozloučila válka. Zůstal mu po ní syn, kterému v roce 1997 bylo 61 let a zaopatřil dědečka Matéa pěti vnoučaty. Druhá žena z rodu Sintů zamřela brzy po válce. O dalších dvou Matéo nemluvil. Žil dlouhá leta sám velice skromně v malém bytečku na předměstí Paříže v Romainvillu. Uklízet a občas vařit mu chodila dcera nebo vnučky. Často jedl v nedaleké restaurauraci svého přítele Alžířana. Restauraci měl vyzdobenou fotografiemi Romů, fotografiemi ze svého života, romskou vlajkou, kterou sám uháčkoval, plakáty z romských akcí a hlavně fotografiemi ze své pastorské činnosti.

A pastorskou činnost - něco, co Matéo Maximoff považoval ve svém životě za nesmírně důležité - jsme nechali na konec.

V předmluvě k románu "La septiéme fille" autor píše: "...můj lid je svobodnější než dříve. Přesto je před námi spousta překážek. Přemýšlel jsem také o tom, že lidé se mohou skutečně osvobodit jen skrze svou kulturu a skrze náboženství...Bůh chtěl, abych se k němu obrátil a já se stal evangelickým pastorem. Jsem jím od roku 1961. Od té doby jsem se velice změnil. Už nemám názory, jaké jsem míval. Naštěstí."

Matéo Maximoff hovořil na shromážděních Romů a snažil se svým posluchačům vštípit etiku lásky a bratrství přesahující hranice Rom-gádžo. Literární dílo, které je výrazem jeho obratu ke křesťanské víře, je překlad celého Nového Zákona do kalderašské romštiny. Matéo Maximoff začal překládat i Starý Zákon, ale nemoc a smrt mu v v dokončení díla zabránila.

Nebyli bychom zodpovědní vůči osobnosti Matéo Maximoffa, kdybychom se vyhnuli jednomu nápadnému protikladu: jak se jeho křesťanská víra a jeho pastorační činnost slučovaly s evidentní tendencí věřit v existenci mamiori, drabarňi, mulo a dalších sil, které křesťanství neuznává?

Matéo Maximoff o tom píše v poznámce k povídce "La poupée de Mameliga" ze stejnojmenné sbírky "hrůzystrašných příběhů":

"Příběh zesnulého, který navštěvuje svou ženu, je u nás velice častý. (U tzv. servika Romů ze Slovenska rovněž, pozn. MH). Existuje v desítkách verzí. Někdy se dokonce vypráví, že vdova se svým zesnulým mužem otěhotní, ale jejich dítě nežije dlouho. Tenhle příběh (příběh Mameligy, viz výše, pozn. MH) se houževnatě drží v naší slovesnosti, a dlouho se věřilo, že se skutečně stal. Za poslední půlstoletí upadá v zapomnění, a to zejména od doby, kdy se Romové stali křesťany a připojili se k cikánskému evangelickému hnutí. Já sám jsem dlouho váhal, mám-li tyto hrůzystrašné historky vyprávět, protože jsem pastor Evangelické cikánské mise. Ale myslím, že by byla škoda, aby se bohatý folkor naší rasy ztratil. Proto tyhle příběhy čtěte jako pouhé svědectví aniž se budete pídit po tom, jsou-li pravdivé nebo ne. Slyšel jsem jich vyprávět stovky a mohu vás ujistit, že absolutně nepocházejí z mé hlavy a z mé fantazie. Neustále kolébaly a zároveň děsily mé mládí. Ostatně si myslím, že ne všechno je smyšlené. Sám mám jisté zkušenosti s ďáblem (beng), s čarodějnictvím ("čohano"), nebo s přízraky mrtvých ("mulo", sg.). Byl jsem svědkem zvláštních jevů, které si dodnes nedovedu vysvětlit. Ale vím,....že jsem v rukou Božích a že Bůh zničí dílo Satana, jak je psáno v Bibli..."

Říká se: Šaj tuke vakeren jekh gono lava, savo hino o thud - aľe džikim les na pijľal tu, na džaneha, savo hino (dosl. "Můžou ti napovídat pytel slov o tom, jaké je mléko- ale dokud jsi ho neochutnal sám, stejně nebudeš vědět, jaké je"). A tak je to i s díly Matéo Maximoffa - a ostatně každého autora: dokud je čtenář sám nepřečte, nepozná jejich chuť a nepochopí ani autora samého. Jde jen o to, aby díla jednoho z prvních a nejvýznamnějších romských autorů byla čtenářům ve světě, ať romským či neromským, zpřístupněna jazykově.

Otázka jazyka, v němž Matéo Maximoff převážnou většinu svých děl napsal, nechť je douškou k této rozpravě.

Ačkoliv nám romský spisovatel v "pařížském" rozhovoru (1997) řekl, že jazyk, který je mu nejbližší, je romština, všechna svá díla, kromě několika většinou nepublikovaných povídek, napsal francouzsky.

Kdyby byl začal psát před deseti, patnácti lety, možná že by byl přece jen psal romsky, svým kalderašským dialektem, do něhož přeložil Nový Zákon. V poslední době se díky sílícímu mezinárodnímu romskému emancipačnímu hnutí vydávají v mnoha evropských zemích knihy romských autorů v romštině a to pochopitelně povzbuzuje další a další literáty, aby psali ve svém etnickém jazyce. [Emancipatory activities on an international level] V době, kdy Matéo Maximoff napsal svůj první román - ostatně pro účely obhajoby vedené francouzskýmn právníkem - bylo vydávání romských knih nepředstavitelné. Několik překladů z Bible, několik děl romsky psané literatury vydaných v krátkém období v Sovětském svazu a ukázky folkloru nasbíraného neromskými odborníky se dostalo do příliš úzkého a výlučného informačního okruhu na to, aby se mohlo stát inspirací Romům k literárnímu vyjádření v romštině.

Bylo by nanejvýš potřebné, aby se pozoruhodná a vysoce umělecká díla romského spisovatele Matéo Maximoffa překládala z francouzštiny nejen do jiných evropských gádžovských jazyků, ale i do romštiny. Rozhodně by si to zasloužila, a zasloužil by si to i romský jazyk, který by se takovýmito překlady bezpochyby obohacoval.

Literatura

Brabant, Eva (1999) Entretien avec Matéo Maximoff. In: Etudes Tsiganes 13, pp. 180-185.
Guerdavid, Anne de Mes Rencontres avec Matéo Maximoff (manuscript).
Hancock, Ian F. (2001) Země utrpení. Dějiny otroctví a pronásledování Romů, Praha.
Kenrick, Donald S. / Puxon, Grattan (1972) The Destiny of Europe's Gypsies. London.
Maximoff, Mateo (1954) Die Ursitory. Zigeunerroman, Zürich.

Bibliografie

Romane lila. http://www-gewi.uni-graz.[...]/romani/lila/index.en.htm.
Image Verze pro tiskárnu
Matéo Maximoff (1917-1999)