Papusza (Bronislawa Wajs)

oficiální záznam 30.5.1910-8.2.1987, další možnosti: 17.1.1908, 1909, básnířka.

Pochází ze skupiny zvané polští Romové dolinští/nížinní ("lowland", nizinny). Několik století kočovali v Polsku (odtud "polští"), usazeni v roce 1950.

Bronislawa Wajs, romským jménem Papusza (Panenka), patří mezi první romské autory ve světě. Na rozdíl od Aleksandra Germana (1893 Rusko) nebo Mateo Maximoffa (1917 Barcelona, později Francie), kteří svá díla sami psali, sami redigovali a sami se starali o jejich publikaci, vděčí Papusza za to, že byla "objevena" a že její verše vyšly knižně, polskému básníku Julianu Tuwimovi, ale především významnému polskému romistovi Jerzy Ficowskému.

Ficowski se s Papuszou seznámil v roce 1949. V první dvojjazyčné sbírce poezie, kterou autorce vydal pod názvem "Piesni Papuszi" (Písně Papuši, 1956) je uveden jako ten, kdo verše opracowal (zpracoval, zredigoval, pravopisně upravil) a přeložil z jazyka cikánského. Kromě toho knížku opatřil obsáhlým úvodem a vysvětlivkami.

A tak díky Jerzy Ficowskému se polská veřejnost mohla poprvé seznámit s originální peozií první romské ženy v Polsku, která své básnické improvizace nevyzpívávala do anonymity etéru, ale zapisovala je na papír.

V knížce vydané Ficowskim jsou i faximile autorčiných rukopisných originálů. Protože se Papusza nikdy nesetkala s psanou formou svého mateřského jazyka, a protože nikdy nechodila do školy - i polsky se naučila číst a psát sama - provedl Ficowski ortografické úpravy jejích veršů. Jinak ovšem (na rozdíl od přístupu Wlislockého k poezii Giny Ranjicič - + 1891) Ficowski do Papušina díla nezasahoval ani jazykově ani stylisticky.

Ve své předmluvě k Papusziným básním Ficowski cituje úryvek z autorčiny autobiografie:

"Můj původ. Otec byl z rodu Warmiaků a Berniků, matka z galicyjských Cikánů. Po otci jsme byli lepší rodina. Otce si příliš nepamatuji, bylo mi pět let když na Sibiři zemřel. Maminka se po osmi letech znova vdala za Jana Wajse. Maminka měla jenom mě...Do dvanácti let jsem neuměla číst a psát. Strašně jsem se chtěla naučit číst, jenomže rodiče o mě nedbali. Otčim byl piják a karbaník a matka neměla pojem o tom, co je gramotnost a že se dítě musí učit. Jak jsem se teda mohla učit? Prosila jsem děti, které chodily do školy, aby mi ukázaly, jak se píšou písmena. Vždycky jsem něco ukradla a nosila jsem jim to, jen aby mě učily, a tak jsem se naučila a b c d atak dále."
"Nedaleko nás bydlela obchodnice Židovka. Kradla jsem slepice a nosila jsem jí je, a ona mě za to učila číst. A pak jsem začala číst různé knížky a noviny. Čtu dobře, ale píšu škaredě, protože jsem hodně četla a málo psala. A to mi zůstalo na celý život až dodnes. Jsem na to svoje vědění pyšná, i když jsem ho nezískala ve škole. Ale vzdělání a vědomosti mi dal život. Pak už mi bylo třináct let, byla jsem hubená a hbitá jak lesní veverka, až na to, že jsem byla černá. Četla jsem a Cikáni se mi proto posmívali a plivali po mně. Pomlouvala mě a já najust četla a četla. Kolikrát jsem brečela, ale přesto jsem si dělala dál, co jsem chtěla. Zapsala jsem se do knihovny a půjčovala jsem si knížky, jaké mi přišly do ruky, protože jsem nevěděla, co je dobré a co ne. Prosila jsem rodiče, aby mě zapsali do školy, ale ti o tom nechtěli ani slyšet. "Prosím tě, ty Cikánka a chceš bejt učitelkou?" A tak jsem je nechala na pokoji a jenom jsem dál četla a četla."
"Jednou hráli Cikáni na statku u řeky a otec mě tam vzal sebou. Oni hráli a já zase četla nějakou knížku. Přišla ke mně nějaká paní a povídá: "Cikánečka - a umí číst! No to je pěkné." Já se rozesmála a přitom jsem měla slzy v očích, ona se mě vyptávala co a jak a já jí o sobě povídala. Ona mě políbila a odešla a já pak četla ještě víc..."

Papusza se vdala za Dionýza Wajse. Pocházel ze stejného rodu jak její otčim. Wajsové se tradičně živili hudbou, byli proslavení hráči na harfu. Se svými velkými, těžkými harfami kočovali na vozech tažených koňmi a hráli tam, kde po jejich hudbě byla poptávka. Rodina Dionýza Wajse chovala v rodinném majetku dokument o tom, že jejich předek hrál na dvoře šlechtičny Marysienky Sobieské.

Když vypukla druhá světová válka a Romové v Polsku byli vražděni jak německými nacisty tak ukrajinskými fašisty, raději se prý vzdávali vozů a koní, ale hrf ne. S těžkými harfami na zádech hledali úkryt po lesích. Ficowski (1956) uvádí historku, jak harfa zachránila romským hudebníkům život před skupinkou ukrajinských fašistů. Jeden z nejodvážnějších Romů prý křikl: "Touhle karabinou vás všechny postřílíme." A bandité se prý ve strachu rozprchli.

Tak idylické to ovšem nebylo. Podle údajů Kenricka a Puxona (1972, s.1983) bylo za války v Polsku povražděno 35 tisíc Romů z počtu padesáti tisíc. Rod Wajsů se ukrýval v lesích ve Volyni o hladu, v zimě a v hrůze. Hrozný zážitek inspiroval Papuszu k její nejdelší poemě " Ratfale jasfa - so pal sasendyr pšegijam upre Volyň 43 a 44 berša" ("Krvavé slzy - co jsme zakusili od německých vojáků na Volyni v letech 43 a 44").

Podle údajů Ficowského začala Papusza zapisovat své "písně" po té, co její příbuzenstvo přešlo k usadlému způsobu - v roce 1950.

Jak je patrné z autorčina autobiografického záznamu, její příbuzní tak "výstřední" aktivitě jako bylo čtení a psaní nepřáli. Vysmívali se tomu, když jako dítě četla, a později se vysmívali tomu, že psala. Postoj komunity, ve které Papusza žila, ji od psaní odrazoval. A tak přes veškeré povzbuzování Ferzyho Ficowského procházela básnířka údobími, kdy pero nevzala do ruky.

I když Ficowski nasbíral pouze třicet Papusziných básní a poem (některé kratší, některé epické a dlouhé), její dílo je unikátní, umělecky nesmírně silné svou autentičností, absolutní upřímností a neotřelostí metafor čerpaných z "kočovného života pod ochranou přírody".

Literatura

Ficowski, Jerzy (ed.) (1956) Pieśni Papuszy. Papušakere gila, Wroclaw.
Ficowski, Jerzy (1985) The Gypsies in Poland. History and Customs, Warsaw.
Kenrick, Donald S. / Puxon, Grattan (1972) The Destiny of Europe's Gypsies. London.
Image Verze pro tiskárnu
Bronislawa Wajs – "Papusza" (1910-1987)